Úspěchy našeho adoptovaného pejska Bailyho – 3. a 4. měsíc s námi (diagnóza PTSD a separační úzkosti)

V době kdy jsem sama díky pandemii byla bez práce už několik měsíců a zvládala jsem to pořízením si mini botanické zahrady (cca 30 rostlin) a péčí o ně. Jsem současně dospěla k závěru, že není lepší doba než právě nyní (kdy jsem často doma) abychom si s Petrem pořídili pejska. On o tom stejně mluvil už dávno. Hned jsem pomyslela na adopci z útulku, protože mi nic jiného ani smysl nedávalo a stále nedává. A tak jsem začali projíždět stránky útulků a vyhlížet psy, které nás zaujmou. Až jsme se v srpnu 2020 jeli podívat na Bejlyho a při druhé návštěvě ho adoptovali.

Nikdy předtím jsme se nesetkali s týraným, bitým a nesocializovaným psem a už vůbec nás nenapadlo, že si takového pejska nevědomky vybereme jako našeho vůbec prvního psa. A aby toho nebylo málo, tak se o jeho historii dozvíme, až po jeho adopci! Kdyby nám v útulku Bouchalka o jeho minulosti řekli, tak bychom si ho nevzali, protože bychom se pochopitelně báli, že to nemáme šanci zvládnout. Po prvním třech týdnech jsme to však nevzdali a tak si o naší cestě s Bejlíkem můžete přečíst na pokračování.

V tomto článku se dozvíte, na jakých problémech jsme pracovali (pracovat budeme i nadále) a kam jsme se s nimi během třetího a čtvrtého měsíce (října a listopadu 2020) posunuli.
Navštívili jsme veterináře/psychologa, dostali jsme diagnózy a začali jsme s léčbou. Režim tréninku doma se nám za poslední měsíc výrazně změnil, ale trénujeme s ním během procházek i doma. Obecně pracujeme na poslouchání povelů, odbourávání strachů a sebeovládání.

 

Aktuality z našeho života s Bejlíkem najdete na Bejlíkově insta: Terapie psího satana

 

Diagnóza a léčba C-PTSD a separační úzkosti:
Během třetího měsíce s Bejlíčkem nám už bylo jasné, že to co s ním zažíváme není normální a nezlepší se to v blízké domě pouze tréninkem a adaptací na nový domov u nás. Díky vyhledání pomoci veterináře psychologa MVDr. Alexandra Skácela se nám podařilo Bejlíka diagnostikovat a nastavit léčbu na C-PTSD / PTSD (canine – posttraumatickou stresovou poruchu) a separační úzkost. Je šílené, že PTSD obvykle mají lidé a psi po akci ve válečné zóně, proto je až nepředstavitelná míra utrpení, kterou Bejlík musel od svého mládí zažít. K naší obrovské úlevě jsme první výsledky začaly vidět už po dvou týdnech.

Bejlíček se celkově (doma i venku) zklidnil a začal lépe spát. Venku se přestal vrhat po každém psovi nebo člověku s kšiltovkou apod. S lidmi jsme začali vidět větší pokroky už předtím, než jsme mu začali dávat léky. O psech se to říct nedá. Všechno a všechny vnímal jako hrozbu. Vše co jsme s ním zaživali perfektně vysvětlují diagnózy PTSD a separační úzkosti a nám se opravdu ulevilo, že šlo o nemoc a tím pádem se mu (a nám) dal ulehčit život léky a upraveným tréninkovým plánem. Bez léčby by bylo téměř nemožné zařídit, aby si naše odcházení spojil s pozitivním zážitkem. Jeho reakce byly naprosto extrémní a trpěli jsme tak všichni.

 

 

 

 

Úspěchy našeho adoptovaného pejska Bailyho – 3. a 4. měsíc s námi (diagnóza PTSD a separační úzkosti)

 

1. Důvěra
Když jsme Bejlíka přijeli poprvé navštívit, tak byl po dvou týdnech kdy byl zavřený v útulku poprvé venku. Takže byl přirozeně nadšený, že se dostal ven. Nás si nijak moc nevšímal, prostě si jen užíval pohyb venku. Opatrně jsme zkoušeli jestli se nechá pohladit a pohladit se nechal, když jsme mu dávali ňaminky.

Po tom, co jsme si Bejlíka přivezli jsme aplikovali a stále aplikujeme tyto zásady hlazení:
– nesaháme na něj, když na nás nekouká a neslyší nás nebo nás může vnímat jako hrozbu (spí, jí apod.)
– nadměrně na něj nesaháme – nevisíme na něm a necháváme mu volný prostor k zabydlení (první týden jsme mu radši hodili ňamku, když jsme šli okolo, než abychom na něj sahali)
– hladíme ho pomalými a dlouhými tahy – žádné rychlé drbání nebo lechtání nebo objímaní apod.
– na začátku jsme mu preventivně nesahali přímo na hlavu – je vidět, že po měsíci si na nás zvykl a lekne se jen výjimečně např.: při rychlém pohybu nebo když má přivřené oči
– přistupujeme více z boku a z jeho výšky – nenakláníme se nad něj – po 3-4 měsících už je vidět, že mu to nevadí, když ho například oblékáme do postroje..

 

Vedle výše popsaných zásad nám v budování důvěry nepochybně hodně pomohly samotné procházky, jídlo a hra. První měsíc jsme mu dávali jídlo 3x denně, protože potřeboval přibrat. Při tréninku odměňujeme ňamkami a verbální pochvalou. Z her nám nejvíce pomohla hra na hledání ňamek a hra s tenisákem. Díky tomu si začal uvědomovat, že od nás kromě ňamek, procházek a her přichází i další dobrý věci – jako pravidelné jídlo.
Každým dnem bylo vidět, že se u nás víc a víc uvolnil a přestal být tak ostražitý. Ze sedu, klubíčka nebo lehu se už bez zábran rozvalí na bok, když k němu přijdeme – aby nám dal znamení, že ho můžeme mazlit a hladit.

 

2. měsíc update:
Na začátku druhého měsíce začal Bejlík místo ležení na pohovce vedle nás opatrně lézt přímo k nám do klína. Buď si lehne na kolena nebo ze sebe udělá šálu a lehne si nám přímo na trup.Vždycky než  to udělá se nám dlouze zadívá do očí a čeká na pozvání. Což mi osobně přijde opravdu roztomilé.

Při žádné hře nebo v žádné jiné okolnosti ani jednoho z nás nikdy úmyslně nekousl, když na nás někdy omylem dal lehce zuby (při hře nebo v rámci nadšení, že jde na procházku a snahy kousat vodítko), tak jsem všechno pustili a otočili se k němu zády. Když jsem mu musela vytáhnout zaseklou větvičku z tlamy a poprvé jsem se mu musela odvážit sáhnout do tlamy jsem zjistila, že chápe že mu chci pomoci.

 

3.-4. měsíc update:
Bejlík nám věří víc a víc. Můžeme se nad něj nahnout, aniž by se bál, že mu chceme ublížit. Stále na něj nesaháme (a asi ani nikdy nebudeme), když spí nebo nás neslyší nebo nevidí. Nezvyšujeme hlas a pohybujeme se klidně. Což pro nás dospělé problém není, ale umím si představit, že to může být problém pro děti, kdyby si podobného pejska jako je Bejlík někdy adoptovala rodina. Po návštěvě veterináře / psychologa jsme se dozvěděli, že se separační úzkost = nadměrná závislost podporuje právě dlouhým bezhybným kontaktem se psem (sezení na klíně nebo spaní v posteli, což nás vůbec nenapadlo, také jsme nad tím nikdy moc nepřemýšleli). Sezení na klíně jsme brali jako signál důvěry. Co se týká spaní v posteli, tak s námi nikdy nespal. Ale s rodinou, která ho měla 3 měsíce před námi ano. Takže se dostal ze zahrady kde byl týraný, do útulku a pak rovnou do postele. Nakonec ho vrátili do útulku, protože jeho chování bylo hrozné – ničil a bránil paničku. To vše paradoxně díky spaní v posteli, chybějícím pravidlům a jeho psychiatrickým problémům, které neřešili. Po tomto vysvětlení jsme zredukovali mazlení asi o polovinu a spaní na klíně jsme (snad dočasně) vyřadili úplně.

 

 

 

2. Váha a srst
Před několika měsíci byl nějakou dobu adoptovaný. Do útulku ho vrátili vyhublého a se záplavou problémů (agrese vůči nábytku, lidem apod.) Za dobu, co je s námi přibral 2,2 kg a už tolik nejezdíme po žebrech a páteři, když ho hladíme. I díky tomu, co my vidíme doma si uvědomujeme, že výše uvedené problémy (agrese) nemusí nutně znamenat, že je problém u psa. Ale spíše u minulých páníčků, kteří se pejskovi třeba nedokázali věnovat, tak jak to bylo zapotřebí. Například pomocí se zvládáním stresu z adopce, tréninkem povelů, pozitivním podmiňováním apod.

Veterinář nám doporučil, aby Bejlík přibral 3-4kg. Což se ukázalo jako skvělý nápad i proto, že se nám dokázal dostat jak z obojku, tak i ze dvou postrojů. Což jsme vyřešili horolezeckými karabinami, které spojují obojek a postroj. Na karabinách má při procházkách připevněnou i svojí skládací misku.
Bejlíkovi trvalo asi 3 týdny, než začal žrát své suché žrádlo bez dalších dochucovadel typu: bílý jogurt, burákové máslo, kapsičky nebo paštiky pro psy apod. Stále mu do žrádla přidávám 3-4 kousky jeho voňavých mlsek a kápnu mu tam teplou vodu – zamíchám a nechám cca 1-2 min odstát, aby se to rozvonělo. Aby Bejlík doplnil potřebné minerály a jiné stopové látky, tak mu do granulí navíc jednou denně přidávám pár kapek lněného, lososového nebo konopného oleje pro psy. Je to jako u lidí – zdravá strava = zdravé tělo, zdravá mysl, méně patologického stresu a tedy celkově lepší fyzické a duševní zdraví.

 

2. měsíc – update:
Jídlo jsme Bejlíkovi začali odměřovat, aby neustále nepřibíral a neprožral se až k obezitě. Ráno po procházce dostává v kuchyni zmražený Kong naplněný jeho granulemi s 3-4 kouskama ňamek (zvykáme ho na to, protože tam bude když budeme v budoucnu oba v práci) – obvykle mu to zabere asi 40min. Během dne trénujeme s různými mňamkami (většina z nich jsou čisté maso – jedna ingredience bez nadbytečných příměsí po kterých by nadměrně přibíral), večer dostává granule s olejem a trochou teplé vody do zpomalovací misky, což mu zabere max. 4min. Tady je dobře vidět užitečnost Konga, díky kterému do sebe jídlo nemůže hodit tak rychle jako z misky.
Extrémní rychlost jezení je pochopitelná vzhledem k jeho minulosti. V  rámci zanedbávání původními majiteli žil na pozemku bez jídla, pití a přístřešku. Živil se zbytkami, které mu kolemjdoucí hodili a pravděpodobně myšmi, které se snaží ze zvyku lovit i teď. Proto má z obou stran zalepený košík.

Bejlík stále neuvěřitelně pelichá – mění srst. V útulku byl v nezatepleném kotci, takže měl zimní srst. Takové tvrdé a husté chlupy, které teď když je v teple po chomáčích vypadávají. Máme z něj úplně bílou podlahu. Vyčesáváme ho 2-3x denně.

 

3.-4. měsíc – update:
Díky tréninku už Bejlíkovi nevadí, že jsme v jeho blízkosti při jídle, pohladíme ho když jí nebo když mu dokonce do misky sáhneme a přisypeme další granule – jde nám o to, aby si zapamatoval že lidská ruka u jeho jídla znamená dobré věci. Nikdy na nás při jídle agresivní nebyl, ale snažil se v naší blízkosti jídlo přímo vdechnout. Což asi vycházelo z toho, že dříve o jídlo musel bojovat s dalšími dvěma psy. Po třech – čtyřech měsících už s jídlem v naší blízkosti i zpomalil. Ale raději mu jídlo stěžujeme natolik, aby ani neměl možnost tak rychle jíst. Používáme Konga nebo zpomalovací misku nebo mu granule poschováváme po bytě. Za 4 měsíce jsme vystřídali už tři zpomalovací misky. První po měsíci (z nadšení z jídla) rozkousal, druhá na něj byla moc jednoduchá a třetí má teď asi týden tak uvidíme jak dlouho vydrží. Toto je další bod, kdy by Bejlík děti (rychlé neopatrné pohyby, hlasité hlasy) nebo dalšího psa vnímal jako konkurenci a nebojím se říct, že by to dopadlo špatně, kdyby se k němu přiblížili. Což je samozřejmě další smutný výsledek jeho týrání a chybějící výchovy.

Má trochu zvýšený cholesterol a nikdy neutuchající hlad, takže jsme na radu veterináře/psychologa museli odložil burákové máslo a další oleje. Objednali jsme granule značky Royal Canine a konzervy na vymazání Konga. V kombinaci se zpomaleným jezením by se jeho cholesterol měl srovnat bez léků, jen s výše popsanou úpravou jídla.

Bejlíkova srst se konečně vyměnila a pelichání se zlepšilo téměř o 90%. Protože teď už ale nemá zimní srst, tak se i vzhledem k tomu jak je hubený začíná venku klepat zimou. Tak jsme mu objednali zimní bundičku.

 

 

 

 

 

3. Déšť
Bejlík byl v útulku asi tři roky a během deště je nikdy na procházky nepouštěli. Trvalo to pár dní, než si na něj zase zvykl a nebál se když na něj při procházce pršelo.

 

2. měsíc update:
Během srpna jsme s Bejlíkem byli vystaveni pouze letnímu dešti, nyní na podzim se ukazuje jak déšť nesnáší, je mu nepříjemnej, bojí se a hledá přístřešek. Což je pochopitelné, vzhledem k tomu, že jsem se dozvěděla že v rámci zanedbávání původními majiteli žil na pozemku bez jídla, pití a přístřešku. Živil se zbytkami, které mu kolemjdoucí hodili a pravděpodobně myšmi, které se snaží ze zvyku lovit i teď. Proto má z obou stran zalepený košík.

 

3-4. měsíc update:
Z deště stále nadšený není a nechce ani chodit na dlouhé procházky, když prší. V podstatě chce chodit od přístřešku ke přístřešku a domů.

 

 

 

4. Socializace se psy – vrčení, štěkání na vybrané jiné psy
Na vybrané psy vrčí, štěká a vrhá se (ať je vidí z 10m, tak ze 3m). Což nám trenérka vysvětluje tím, že i díky tomu že byl v útulku na izolaci a jeho minulosti nemá vyvinuté sociální dovednosti a agresivitou se snaží přitáhnout pozornost nebo reaguje na to, že se jich v podstatě bojí. Zajímavé je, že většina psů na které vyjíždí si ho absolutně nevšímá.. Někteří psy jsou na vodítku a štěkají na něj a někteří jsou bez vodítka a blíží se k nám velkou rychlostí. Poslední dvě skupiny psů ho podle všeho stresují nejvíc.

Přes polovinu psů, které potkáváme tvoří psi, kterých si Bejlík nevšímá, ale stejně s ním cvičení děláme. Pak je několik psů se kterými nemá vůbec žádný problém, neignoruje je a kamarádí se s nimi.
Z původních 5% bych řekla, že jsme se dostali na 40%, kdy je schopen nám věnovat pozornost po zavolání, i když je ve stresu z blízkosti vybraného psa. A to, i když už na něj vrčí a případně štěká. Lépe zvládat podobné situace jsme se naučili díky konzultaci se skvělou psí trenérkou Lucií Němečkovou z Dog planet.Dále mi dost pomohla Youtube série Its Me or the Dog a kniha Restartujte svého psa od Pat Millerové.

Přes léto jsme chodili na kratší procházku ráno a večer (min. 30min), odpoledne jsme šli na min. 1,5 hod. To se téměř nemění, až na to že Bejlík na odpolední procházku nosí batůžek s dvěma pytlíky rýže.

 

2. měsíc update:
Socializace se zlepšuje, začíná si zvykat, že od nás dostane ňamku za dobré chování a tak se často když vidí psa na nás podívá. My ho pochválíme, dostane nějaký povel – nejčastěji sedni a na mě (pohled do očí) a dostane ňamku. V tomto ohledu je vidět extrémní pokrok. Pořád jsou psi, kteří ho rozčilují, ať už na 15m, 10m, 5m, 3m apod., ale dá se to lépe zvládat. Jeho chování se zlepšilo ještě víc, když mi došlo, že pod kovový košík mu můžu na čenich dát ohlávku (Gentle leader), což s původním plastovým košíkem možné nebylo.
Kombinace ohlávky a košíku je naprosto dokonalá. Bejlík nám sám od sebe věnuje ještě více pozornosti a když přeci jen potkáme nějakého psa u kterého se neovládne, tak jeho ovládání je daleko jednodušší. K odvedení pozornosti a odchodu ze situace a následnému zklidnění už nemusím použít celou svoji váhu, ale stačí pohyb paže! Ohlávku si prostě nemůžu dostatečné vynachválit.

 

3.-4. měsíc update:
Postupně se učí reagovat jinak, klidněji, oproti prvnímu měsíci bylo vidět zklidnění i předtím než jsme začali s léčbou. Po započetí léčby už Bejlík začíná víc a víc připomínat klasického městského psa. Dokonce má i tři psy, které bere jako kamarády. Jednoho si sám při procházkách vybral a na dalších dvou jsme pracovali postupnou socializací.
Průměrně po pěti opatrných seznamovacích procházkách je Bejlík s dalším psem v klidu (při chůzi a trénování povelů) ani ne metr od sebe. Ze začátku seznamování se k sobě přibližovali jen zezadu a to pouze krátce a na krátkém vodítku. Střídali jsme chůzi za sebou s chůzí vedle sebe, přičemž Bejlík nebyl nikdy ve vedení. K socializaci máme stejně starého mopse a štěně amerického stafordširského teriéra. Je pravděpodobné, že by Bejlík měl více kamarádů, ale potřebuje pomalé seznamování a trpělivého oponenta. Takového psa s chápajícím majitelem není lehké na běžné procházce najít.

 

 

 

 


5. Rychle běžící a křičící děti / děti na kole / vybraní dospělí – naučená obranná agrese

Pátý den s námi Bejlík bez varování štípnul (bez zakousnutí) do zadečku malé dítě, které kolem něj proběhlo. To bylo ještě v době, kdy jsme o jeho problémech nevěděli. Dá se říct, že se všechny ukázaly až po tomto incidentu. V tu dobu na sobě měl preventivně plastový košík a od té doby má košík kovový, který si jen tak nesundá.

Po tom, co jsme zjistili, že je tohle problém tak si dáváme pozor, abychom se k dětem přibližovali opravdu velice opatrně. Což se bohužel nedá říct o všech dospělých a dětech, který nás vidí. Ani když vidí, že má na sobě Bejlík železný košík. Pokud nám nějaké dítě nepřeběhne přímo před nosem (což se nedávno stalo a Bejlík zareagoval obdivuhodně klidně) nebo kolem nás neprojede na kole (kdy už tak klidný nebyl)… tak na socializaci s dětmi pracujeme v blízkosti dětských hřišť, kde procházíme okolo. Udržujeme několikametrovou vzdálenost (ideálně 2-4m+) a pozorujeme pobíhající a křičící děti. Trénujeme povely nebo se Bejlík na děti jen kouká (v obou situacích odměňuji jeho klidné chování) a on si tak zvyká, že děti jsou ok.

Z původních 5-10% bych řekla, že jsme se posunuli na 30-40% snášenlivosti. Tady si netroufám dát víc, protože přeci jen Bejlík minimálně 3 roky (co byl v útulku) žádné děti neviděl a možná ani předtím u původních majitelů, kteří ho a jeho dvě sestry zanedbávali. Nebo je také možné, že s běžícími nebo dětmi na kolech naopak zkušenost má a ne zrovna dobrou. Zajímavé je, že když děti neběhají a nekřičí (ale jdou kolem nás), tak s nimi žádný problém nemá = nebojí se jich.

 

2. měsíc update:
První měsíc jsme měli problém hlavně s dětmi, ale během druhého měsíce začalo být jasné, že z nějakého nepochopitelného důvodu (pravděpodobně šlo o proces adaptace) má Bejlík problém s některými lidmi. Na tři lidi procházející kolem nás vystartoval podobně jako na vybrané psy. Díky vodítku se nikoho nedotkl, ale i tak to pro nás bylo děsivé a nepochopitelné. Absolutně jsme netušili, co se děje a musím přiznat, že jsme už oba byli na hranici duševních sil.
Ten den, co se to stalo potřetí jsem surfovala na internetu a náhodou jsem narazila na článek, který nějaký novinář napsal o útulku ze kterého jsme si Bejlíka vzali – a málem mě u toho trefilo! V článku jsem se o Bejlíkovi dozvěděla informace, které nám měl říct útulek, abychom se na to mohli připravit předem a věnovat se tomu v rámci tréninku!

Povaha zanedbávání původními majiteli a minulými (a jedinými zájemci, kteří si Bejlíka před námi na 3 měsíce z útulku vzali) nám komplikovala život a my jsme tomu nemohli předcházet, protože jsme o ničem z toho nevěděli. Jediné co nám v útulku řekli byl úvodní text, který jsme našli v inzerátu a sdílím ho v prvním článku o úspěších Bejlíka, Během převzetí z útulku nám žádné podrobné informace o povaze zanedbávání nebo o důvodech proč předchozí adopce nevyšla nechtěli nic říct. Což by podle mě mělo být protizákonné! Kdybychom tyto informace věděli, tak bychom se mohli lépe připravit!

 

3.-4. měsíc update:
Bejlíkovo chování na kolem procházející lidi se zlepšovalo každým měsícem. Díky socializaci se štěňětem amstafa (který je už skoro stejně velký jako Bejlík) a jejich ohleduplným majitelům, tak Bejlíka hladil i krmil i někdo jiný než my dva, trenérka a veterinář/psycholog. Asi dva dny byl rozhozený z toho, když se lidé začali oblékat víc teple a měli na sobě větší bundy a čepice, ale rychle si zvyknul. Roušky mu paradoxně nevadí. Léky tomu ještě pomůžou, což je důležité hlavně u dětí. Ty poslední dobou tak často nepotkáváme a jejich rychlé pohyby a hlasité projevy Bejlík na začátku bral jako hrozbu.

 

 

 

6. Křižovatky
Když jsme poprvé během prvního týdne na cestě do SuperZoo přecházeli křižovatku, tak bylo vidět, že je ve stresu. Auto projíždějící opravdu blízko, hluk apod. Neřekla bych, že už je na křižovatce naprosto v pohodě, ale řekla bych, že jsme už na 80% z původních 10% snášentlivosti.

 

2. měsíc update:
Měli jsme několik nečekaných pokusů vejít pod auto..

 

3.-4. měsíc update:
Bez problémů.

 

 

 

7. Hluk projíždějících autobusů / cesta autobusem nebo metrem:
Z velkého strachu jsme se během dvou týdnů dostali na 80%. Pokud si autobus „neprdne“, to se lekne nejen on, ale i já, když zrovna jede kolem nás. Cestování MHD jsme ještě nezkoušeli, ale s ňamkami se určitě brzy naučí, že to je v pohodě. Horší bude, když tam narazíme na psa, který se mu nebude líbit.

 

2. měsíc update:
Začali jsme s Bejlíkem víc a víc chodit do vestibulu metra, aby si zvykl na všechny zvuky a hromady lidí. Na první cestu autobusem se chystáme, vybíráme nejkratší autobusovou zastávku v našem okolí. Určitě tam napoprvé nesmí být žádný pes, který by ho mohl rozrušit a bude dostávat hromady ňamek.

 

3.-4. měsíc update:
Cestu autobusem a metrem jsme odložili a možná na ní dojde až příští rok. Hluk projíždějících aut, autobusů a motorek snáší bez problémů, pokud nejde zrovna o tůrování motoru apod.

 

 

 

8. Blízko projíždějící kola koloběžky
Rychle se pohybující koloběžky pro dospělé vidíme daleko méně, než kola, takže na ty reaguje opravdu hodně. Řekla bych, že jsme tak na 10% snášenlivosti.

 

2. měsíc update:
Žádné jsme neviděli.

 

3. -4. měsíc update:
Pokud na nás vyjede kolo nebo koloběžka ze zatáčky nebo nás chce bez varování předjet, tak se Bejlík (a někdy i já) lekneme a Bejlík začne štěkat, už se naštěstí tolik nevrhá. Je šílené, jak moc někdy cyklisté nepřemýšlí a jedou těsně kolem psa u kterého prostě nemohou předvídat reakci.

 

 

 

 

9. Strach z vody
I proto s ním ve sprše trénujeme a jsem vážně ráda, když vidím že se to vyplácí. Na začátku se bál jít do koupelny, když někdo z nás pustil vodu. Teď tam za námi chodí. Do sprchy se bál vlézt opravdu hodně – nesnášel zvuk vody tekoucí ze sprchové hlavice. Po měsíci tréninku, téměř každý den, jsem vážně ráda, že můžu říct, že jsme tak na 60% snášenlivosti. Kdy si do sprchy dojde a z proudu tekoucí vody si vyloví ňamku a hned zase vycouvá. Sice ještě nedokáže povel čekej (jako na suchu), ale i to že si vedle tlapek dobrovolně namočil i čumák je velký úspěch.

Co trénujeme:
ňamka u sprchy
sed a leh ve sprše bez vody

ňamka nastražená ve sprše
ňamka nastražená ve sprše – když lehce teče voda ze sprchové hlavice
ňamka nastražená ve sprše – když lehce teče voda ze sprchové hlavice – čekej

 

2. měsíc update:
Dobrovolně si při záchraně ňamky pod proud tekoucí vody ze sprchy namočil celou hlavu! Což je ohromný úspěch!

Na to, že mokrý kožíšek nemusí nutně znamenat pouze hrůzu (také už bylo potřeba ho nějakým způsobem za využití vody „vykoupat“ – hezky na to bylo dost) jsme použili mokré pletené rukavice. Dali jsme mu zmraženého konga s burákovým máslem a přitom jsme ho s menšími přestávkami hladili mokrými rukavicemi. Dokud neměl úplně mokrý kožich, pak jsme ho utřeli suchým ručníkem a nechali doschnout.

 

4. měsíc update:
Na jeho strach z vody, který je zcela určitě oprávněný (protože ho s námi v jeho 4-6 letech pravděpodobně čeká jeho první koupání) budeme používat vedle tréninku s vodou i stejný utlumující lék a pravděpodobně i košík. Koupání však nyní není naše priorita a necháme to asi až na konec roku nebo příští rok. Kdy už bude díky léčbě a tréninku celá práce s ním jednodušší.

 

 

 

 

 

 

10. Separační úzkost
Jeho strach z opuštění je jedna z nejtěžších věcí na kterých s ním musíme pracovat. Když odejdeme ze dveří, tak do několika minut začne kníkat, škrábat na dveře nebo slabě výt. Opět to vychází z toho, že byl dlouho v útulku na izolaci a bojí se, že se to bude opakovat. Ale pro nás to není jednoduché. Celý měsíc se u něho střídáme a pomalu s ním trénujeme. Trenérka i veterinář nám řekli, že se to prostě zlepší s časem až si bude jistý, že se vrátíme. Takže v to hluboce doufáme. Začínali jsme na 30s a postupně zvyšujeme.

Před odchodem a ani po příchodu se s ním nevítáme. Už pár minut před odchodem necháváme zapnuté rádio a dáme mu naplněný Kong nebo jinou mlsku. Je to přinejmenším otravné chodit sem a tam, ale víme, že to opravdu potřebuje, aby byl v klidu když někdy oba půjdeme ven nebo do práce. Mimo tréninku spoléháme i na postupné zlepšení jeho tolerance díky kvalitní stravě a pokud to bude potřeba, tak možná dojde i na léky proti úzkosti od veterináře. Jsem pro všechny varianty, které zabrání tomu, že bychom ho museli vrátit, pokud se nepodaří ho vycvičit natolik, abych mohla jít do práce – až nějakou budu mít.
Vzhledem k tomu, že podobný problém má hodně psů z útulku, tak bych adopci (obzvlášť psů, kteří tam byli déle jako Bejlík) nedoporučila nikomu, kdo nepracuje z domova nebo není v podobné situaci, kdy nemusí adoptovaného pejska několik týdnů nebo měsíců na delší časové úseky opouštět.

 

2. měsíc update:
Díky tomu, že nás napadlo ho při tréninku odcházení sledovat přes Messenger kameru, tak jsme si uvědomili, že když jsme míru jeho stresu hodnotili pouze na základě zvuku, tak jsme to dost často podhodnotili. Bejlík se stresoval víc, než bychom chtěli (pot, škrábání, občasné vytí) a vytvářel si s našim odchodem ještě nepříjemnější asociace. S kamerou máme lepší přehled o tom, jak trénink prožívá a vracíme se ve správnou chvíli, aby si to pozitivně vryl do paměti.
Během prvního měsíce si zvykl na to, že zavřený babygate je ok a dokáže si lehnout nebo si dokonce jde sám hrát. Teď ho jen musíme naučit to samé z dveřmi. Porazit separační úzkost bude asi jedna z nejtěžších věcí, které musíme zvládnout. Používáme naplněného Konga, rádio a nově i videochat. Přidám ještě uklidňující esenciální oleje do difuzéru a případně prášky proti úzkosti.

 

3. měsíc update:
Na konci října jsme poprvé navštívili ordinaci pana Skácela a začali jsme s léčbou. Díky nastavené léčbě separační úzkosti a PTSD a upravenému tréninkovému plánu se trénink odcházení začal výrazně posouvat. Bejlíček je klidnější a my taky. Díky léčbě máme možnost mu ukázat, že opravdu není čeho se bát. Bez léků to díky jeho minulosti opravdu nešlo.

 

4. měsíc update:
Poprvé za celou dobu co Bejlíčka máme jsme si troufli ho nechali několik hodin doma samotného. A díky léčbě, tréninku a utlumujícímu gelu to šlo hladce. My jsme poprvé po několika měsících mohli jít ven a Bejlík byl doma obklopen ňamkami (naplněným Kongem a dvěma dalšími hračkami). Po čtyřech hodinách jsme se vrátili a neslyšeli jsme jeho štěkání a vytí už z výtahu a nestěžoval si nám žádný soused. To bylo opravdu skvělé. Navíc si z toho Bejlík odnesl pozitivní zážitek, což je to nejdůležitější. Je možné, že ho takto kontrolovat léky (navíc k tréninku) budeme muset ještě několik měsíců. Ale vypadá to, že to jinak nejde. Hlavní je, že s námi takto bude  moci zůstat a nebude muset trpět.

 

 

 

 

 

 

 

11. Trénink povelů
Od druhého dne jsme s ním začali intenzivněji cvičit povely a všechny (i dílčí) úspěchy jsme pozitivně odměňovali ňamkama. To co se nám nelíbilo nebo nelíbí ignorujeme (např. kníkání) nebo mu v tom aktivně bráníme (povel dolů, když vyskočí na postel, koš na prádlo na křesle, když to zrovna nemůžeme hlídat apod.). Všechny povely, které s ním trénujeme jsme si sepsali do tabulky a každý den si zatrhneme jaké mu šli a v případě, že mu něco nešlo tak si to zaznamenáme.
sed
leh – 1. leh se odehrál po 10min navádění s ňamkou týden a půl po adopci
sed-leh-čekej – první sekvence se odehrála na konci 2. týdne, kdy už zvládal všechny pokyny odděleně
místo-sed-leh-čekej – tuhle sekvenci praktikujeme vždy před tím, než dostane misku se žrádlem
plazení
čekej
stůj – u všech dveří a přechodů
hledej ňamku – to ho baví asi tolik jako hraní si s míčkem nebo hraní si s naplněným kongem
nech
výměna
chůze u nohy
přivolání doma
přivolání venku
pozornost očí před povelem doma
pozornost očí před povelem venku
pelíšek
místo
píšťalka
když na nás někdo zazvoní – místo
lux – zbavení strachu – taková socializace s luxem

odcházení (v minutách – kníkání ignorujeme a vracíme se pouze, když je v klidu – ideálně před tím než začne výt a štěkat)
socializace s ostatními psy

 

Update:
Povely mu jdou venku i vevnitř naprosto skvěle! Jsem na něj neskutečné pyšná. K stávajícím povelům přibyl navíc povel klokánek (sed na zadních) a ticho (když štěká na štěkající psy venku). V okolí psů a lidí, je z naší strany potřeba větší asertivita a „zaúkolování“.

 

 

 

12. Očekává od nás fyzické tresty
Nevím v jaké fázi jeho života Bailyho někdo bil, ale je to na něm vidět. Když vezmeme vodítko určitým způsobem nebo se nad něj nakloníme určitým způsobem nebo jsme unavení, naštvaní a třeba mu v tomto rozpoložení chceme utřít packy nebo sundat košík. Vyštěkne nebo začne kňučet a přikrčí se, jako kdybychom ho mlátili. Tento bod se ani nedá označit v procentech.
Sami stále nacházíme situace, které si Bejlík takto vyloží. Vždycky mi je v těch situacích hrozně, i když vím, že vůbec nejsou o mě. Ale o jeho vnímání a minulých zkušenostech. Proto vždycky, když taková situace nastane, tak se zastavím a vnitřně se zklidním. Začnu se pomalu pohybovat, potichu na něj mluvit, sednu si k němu a začnu ho hladit nebo mu dám ňamku.
Tyhle momenty mi vždycky připomenou, že jsem vážně ráda, že už je u nás.

 

2. měsíc – update:
Podobné situace, kdy se Bejlík bojí, že mu něco uděláme se stále stávají, ale o trochu méně. Může jít třeba o rychlý pohyb vodítkem nad jeho hlavou na procházce nebo přetahovadlem, když si s ním hrajeme apod.  V takových chvílích se lehce přikrčil, ale pak se celkem rychle uvolnil, když zjistil, že ho fyzicky napadat samozřejmě nebudeme. Abychom zvýšili jeho frustrační toleranci, tak kdykoli zašustíme jednou konkrétní hračkou s hodně šustivým papírem uvnitř, tak dostává ňamku. Měníme vzdálenost od něj i hlasitost šustění. Na začátku z ní měl obrovský strach, po chvíli si ten zvuk spojil s tím, že dostane ňamku.. ale i tak záleží na intenzitě. Jakmile mu hračka přeletí nad hlavou a ještě k tomu zašustí, tak je to pro něj nesnesitelné – krčí se a/nebo utíká. Je to opravdu smutné se na to koukat.

 

3.-4. měsíc update:
Bejlík si na nás zvykl a tak se stává spíše velmi výjimečně, že se ještě lekne nějakého našeho pohybu. Už mu ani nevadí naklánění se nad něj, když mu oblékáme postroj. Samozřejmě stále si dáváme pozor a asi ještě nějakou dobu (možná na nějaké úrovni vždycky) budeme. Je vidět že nám věří že mu od nás nic nehrozí.

 

 

 

 

 

13. Hra a hračky
Bejlík si první měsíc s ničím nehrál. Veterinář si při první návštěvě poklepal na čelo a řekl mi, že nemám čekat, že si vůdce smečky bude hrát s hračkami. No první měsíc si opravdu s ničím nehrál. Nejdříve si začal hrát s Kongem a až ke konci prvního měsíce si lehce začal hrát s tenisovým míčem a začal s aportem (což ho, pokud správně chápu naučila dobrovolnice v útulku). Místo tenisovým míčů jsem koupila různě skákací míče z pevné gumy, které zatím nerozkousal a rád si s nimi venku hraje, i když ho pořád rozrušují všechny pachy okolo, takže se na to soustředí jen pár minut. Doma si s námi vydrží hrát i déle a dokonce nám míček nebo míček z lana sám donese, aby nám naznačil, že si s námi chce hrát.

 

2. měsíc update:
Teprve v druhé polovině tohoto měsíce snad pochopil hru na přetahování. Do té doby vždy všechno pustil, když jsem se toho dotkla. Což je samozřejmě dobře ve všech ohledech, ale ne v této hře.
Při žádné hře nebo v žádné jiné okolnosti ani jednoho z nás nikdy úmyslně nekousl, když na nás někdy omylem dal lehce zuby (při hře nebo v rámci nadšení, že jde na procházku a snahy kousat vodítko), tak jsem všechno pustili a otočili se k němu zády. Jak zmiňuji v bodu 12. , ani hra s Bejlíkem není tak jednoduchá a na 100% příjemná záležitost (pro Bejlíka), zkušenosti z předešlého fyzického napadání lidmi jsou u něj bohužel dost patrné.

 

3. -4. měsíc update:
Bejlíkovi nejoblíbenější hry jsou (a asi vždy budou) ty, které zahrnují jídlo, kousání a čenichání. Například když ho musí dostat z Kongu nebo musí granule najít po bytě. Doma ho hra s tenisákem nebo přetahovadlem baví pár minut. Naštěstí jsme ho zkusili vypustit na oplocenou plochu (což je jediné místo vedle domova, kde mu sundaváme košík) tam si vedle samotného běhu užívá aport tenisáku i pět až deset minut. Když ho to přestane bavit, tak ho necháváme očuchávat a pak s ním trénujeme přivolání s ňamkami. Běhání na volno s tenisákem ho podle všeho baví asi stejně jako jezení. Což se asi dá čekat od pejska, který zažil to co Bejlík.

 

 

 

 

 

 

 

Neříkám, že přizpůsobení se požadavkům na převýchovu, které Bejlík má bylo jednoduché. Jsou dny, kdy jsme z toho všeho hodně unavení.. Tu únavu zase kompenzují pokroky, které doma i venku vidíme a to nám dělá radost. Je pravda , že jsem na začátku z toho všeho byla i dost vystresovaná (když jsem zjistila, že mu padá plastový košík a čekali jsme na konzultaci s psí trenérkou) a proto jsem na něj ve stresujících situacích např.: když se k nám na 1-2m blížili psy na volno na něj šíleně ječela povel nech..  Což sice naštěstí zabralo, ale sama jsem se z toho necítila nejlíp. V tomto ohledu velice pomohla konzultace s trenérkou, následování pozitivního podmiňování když nám v přítomnosti jiných psů a dětí věnuje pozornost a v případě nepozornosti nebo psů na volno v okolí změna směru procházky.

Vedle pozitivního motivování, když je v klidu a když udělá něco dobře nám bylo vedle relaxačního hlazení dlouhými tahy doporučeno provádět i psí masáže (což mi jako masérce přišlo hodně zajímavé!), protože na něm viděla i cítila uloženou stresovou zátěž.

 

I díky naší zkušenosti s Bejlíkem jsme si o to více uvědomili, že problémový není pouze pes, ale spíše jeho okolí, které ho svým přístupem formuje – věnuje se mu, pozitivně ho motivuje a trénuje s ním nebo ho trestá, zanedbává a týrá. Oproti výchově a převýchově zanedbávaných a týraných dětí je práce s podobně postiženým psem jednodušší, ale i tak zabere týdny, měsíce a v některých případech (jako u lidí) i roky, a je i možné, že některé aspekty budou vyžadovat celoživotní pozornost.
Bejlíka milujeme a budeme se snažit udělat všechno pro to, aby se z něj stal více socializovaný pejsek. Jsme rozhodnuti se Bejlíkovi věnovat.

 

Já osobně nevidím rozdíl mezi lidmi, kteří prošli traumatem nebo mají duševní problémy (deprese, BAP, úzkost apod.) a nesocializovaným psem, který byl zanedbáván nebo týrán. Obě skupiny potřebují specifický přístup. Lidem může pomoci psychologie, psychoterapie a psychiatrie. Psům psí psychiatrie (používají se lidské léky, jak ty psychiatrické, tak jiné), kvalitní psí výcvik a psí rodiče, kteří to s ním nevzdávají. My to rozhodně vzdát nechceme.

 

 


 

Co by Vás mohlo zajímat:
První 3 týdny s Bejlíkem – našim prvním adoptovaným pejskem z útulku
Úspěchy našeho adoptovaného pejska Bailyho – 1. měsíc s námi
Úspěchy našeho adoptovaného pejska Bailyho – 2. měsíc s námi
Úspěchy našeho adoptovaného pejska Bailyho – 3.-4. měsíc s námi – diagnóza PTSD a separační úzkosti
Úspěchy našeho adoptovaného pejska Bailyho – 5.-6. měsíc s námi (canine PTSD a separační úzkost)
Co jsme od adopce pejska opravdu nečekali? (4. měsíc od adopce) 

Aktuality z našeho života s Bejlíkem najdete na Bejlíkově insta: Terapie psího satana

Pro problémové / agresivní psy doporučuji veterináře psychologa MVDr. Alexandra Skácela – nejde o placenou spolupráci 
Dogplanet výchova, výcvik, socializace psů –  nejde o placenou spolupráci 
Dále mi dost pomohla Youtube série Its Me or the Dog a kniha Restartujte svého psa od Pat Millerové

O autorovi Výpis článků Podpořte autora

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..