Zmuchlaný papír

29. 6. –  Den „V“, tedy den rozdávání vysvědčení. Je to poprvé, co jsem v tento den při jízdě cestou do práce jela kolem blízké školy, patrně ne náhodou v době ranní, tedy dobou, vhodnou pro příchod do školy. Jela jsem snad krokem a pozorovala každého, kdo do školy mířil a snažila jsem identifikovat pocit, který si ten den s sebou do školy každý nese. Viděla jsem devátáky, jak ležérním krokem kráčí, pokuřují své cigárko ještě před tím, než jim bude předán poslední „V“ papír na této škole, mladší dívky rozesmáté a spěchající  s pugety květin nebo sladkými bonboněrami pro paní učitelky jako sladkou odměnu. Také nejmenší dítka doslova běžící pro své opravdové první kompletní vysvědčení. Tak je to důležitý papír, který v sobě skrývá nejen známky, které nikdy nemohou objektivně vyjádřit vše, ale i tolik snažení, radosti, stresu, smutku, pozornosti, práce, úkolů, nepozornosti, nechuti, strachu, nespokojenosti rodičů, možná křiku, trestů, podpory, péče, rodinného zázemí, pomoci, spokojenosti, pýchy, pochval atd…Snad to rodiče vše zohlední nebo alespoň vzpomenou, že také chodili do školy.

Dnes však chci psát o trochu jiném papíru, ale ve své podstatě to nese blízkou podobnost. A důležitost? Záleží, z jakého úhlu se na to podíváte, to je na vás samotných. Každý má priority jiné.

Setkaly jsme se v cukrárně, teď, když to píši, tak mne napadá, že i to snad má symboliku, neboť úplně sladké období dívka neprožívala. Přišla s matkou a kamarádkou matky. Těžce usedla, pravda pomohla k tomu i její vysoká postava. Matku jsme po chvíli s kamarádkou požádaly, aby se vzdálily a měly tím prostor pro to, co dívku tížilo.

Je mi 25 let, žiji s matkou a babičkou už delší dobu,  po rozvodu rodičů, chodím na VŠ, studuji 4 meziobory, hlavně se to týká archeologie, čekají mne bakalářské zkoušky, tedy vlastně jedna, kterou už jsem tří krát odložila a mám poslední termín, nemohu však se odhodlat. Problém není v množství učiva, to zvládnu lehce, ale v tom se namotivovat a vůbec, chtít se to učit. Nedává mi to smysl, nevím proč bych se to měla učit, nemá to význam. Učila bych se to jen pro mámu, ta by měla radost z Bc titulu. A tak pokračovala v tom, jak je vše na nic. Na otázku, jaký pocit to je, když by si představila, že ten titul a to ukončení a zkoušku už má odpověděla překvapivě: „Jako když zmuchlám papír a vyhodím ho z okna“. Úplně tak se cítím. Tak takovou hodnotu tedy zcela reálně může mít pro člověka ukončení studia. Proč ne, může, avšak příčina je patrně jinde a odhalit uvnitř právě to, co dívku dovedlo až k tomuto prázdnému pocitu, či pocitu hodnoty – k ničemu, to bude cílem.

Vše mi vždy šlo, vše jsem zvládala sama, jako dítě, jsem nepotřebovala žádnou pomoc rodičů, nemuseli mi nic říkat, radit ani pomáhat. Vše jsem si zastala a zvládla sama a měla jsem dobré výsledky. jak v učení tak ve sportu. Neměla jsem žádné problémy. Jo v pubertě jsem rebelovala, oblékala se divně, ale to je tak vše. když mi bylo 18 odjela jsem do Afganistánu, ani jsem se neozvala mámě, to mi vyhovovalo. Po 7 měsících jsem se vrátila, chtěla bych do Itálie, studovat archeologii.

Tohle vše jste zvládla a jít na zkoušku, ikdyž problém není se učit množství učiva, ale dojít tam a nechat se zkoušet, prostě nedáváte, ověřila jsem si, zda situaci rozumím. Když si představíte, že už máte vše hotovo, je to významem stejné jako zmuchlaný papír.

Matka by byla ráda, když byste dokončila školu, tak s vámi promlouvá, že by byla škoda to nedokončit před cílem. Rekapituluji a tím získávám čas, na otázku. Ptám se, co dělá mimo to, že je doma a nemůže se dokopat či si zorganizovat režim dne, tak aby se učila.

Snažím se najít mámě nějakou zábavu, teď momentálně asijskou kuchyni nebo jí naslouchám, jejím nespokojenostem, nebo koukáme na seriály a vymýšlím, čím by se zabavila, co by jí nadchlo, aby byla spokojenější. Aha…

Fajn, jako malá jste měla síly dost, vše jste si dělala a řídila sama, kladla si na sebe nároky a vždy vše zvládla. A teď máte dny, kdy nejdete nikam, šve vás vše, nebo jdete ven a máte pocit, že na vás všichni koukají, jak jste nemožná. O vztahu s mužem neuvažujete, na to nemáte sílu. Jít na zkoušku také ne. Čím méně máte síly, tím více říkáte, že maminka je vám nápomocná, má o vás starost, pečuje a tak vy zase chcete, aby byla spokojenější. Rozumím to tak správně?

Je vám 25 let, zda chcete dostudovat nebo školu zítra vzdát, je jen na vás, je to vaše rozhodnutí i s následnými kroky. Není nikdo, kdo by za vás udělal rozhodnutí ani není nikdo, kdo by vás vinil ze špatného rozhodnutí. Co je však nevyhnutelné dle všeho, co říkáte je společná schůzka s matkou, kde si vzájemně sdělíte, co cítíte a co potřebujete jedna od druhé a co jste ochotna jedna druhé poskytnou. Není třeba si sama stavět překážky a obírat se o sílu, abych se zavděčila matce tím, že ji poskytnu náplň a potřebu péče.

Jste dvě dospělé ženy, které si zvládnou jistě naplnit svůj život svými potřebami a tím, co je baví a není třeba si vzájemně brát sílu, která vede k nespokojenosti obou, protože pokud dáváme sílu druhém, vždy dojde a na nám pak chybí a zpravidla v takové důležité chvíli, abychom pochopili, že nejdříve musíte mít dost pro sebe, pak si mohu rozhodnout, že dám druhému. Ovšem druhém je třeba říci bez pocitu viny, teď nemohu, potřebuji mít sílu pro sebe.

První větou, kterou matka po příchodu věnovala své dceři byla, zda pila a aby si před odjezdem došla na záchod. Poté už nepadlo ani slovo, jen dívka pokývala na ujištění o nevyhnutelnosti vyložit karty ven a tím přestat ztrácet sílu. Dnes už ví, že útěkem ani na konec světa, se to nevyřeší.

Nevím, zda dívka školu dokončí či ukončí, ale ať se rozhodne jakkoliv, bude to její správné rozhodnutí a papír, který obdrží – buď Bc či ukončení VŠ – kdo ví, jakou bude mít pro ní hodnotu!

Když se dítě narodí, tak ho rodiče postupně učí samostatnosti, už aby umělo samo pít, jíst, sedět, chodit…Když dítě dospěje do dospělosti, jakoby se na to zapomnělo. To, co chceme po dětech, aby se naučily zodpovědnosti a starat se sami o sebe, je důležité abychom dělali i my. Jsme pro ně přirozeným vzorem. Chceme, aby byly samostatné a nespoléhaly na druhé, pak je nutné nechat jim zodpovědnost a věnovat jim respekt. A to i s tím, že je to někdy hořké či bolavé.

Iveta

 

 

 

 

 

 

Mgr. Iveta Pízová
speciální pedagog
rodinná terapie, koučink

O autorovi Výpis článků Podpořte autora

Napsat komentář