Strach pouštět pouta

Dnešní příběh je o strachu o dítě, který nemine více či méně asi každou ženu. Nejen strach o své dítě, ale i ze všeho možného i nemožného provází každého bez ohledu na pohlaví. Jak se říká „Strach“ je dobrý sluha, ovšem špatný pán. Sama z vlastní zkušenosti mohu napsat, že jsem měla dlouhé období, kdy byl strach mým pánem a to dost mocným. Čím byli synové starší, tím místo, aby se stával více a více sluhou, narůstala právě jeho moc. Ač jsem se snažila aplikovat různé rady jako, že myšlenky jsou mocné a to, co zaměřuji roste, načíst mnoho literatury, projít mnoho hodin koučinku a sebekoučinku, hledání programů v hlavě a dalších seberozvojových aktivit, odcházet se mu rychle nechtělo. Šel opravdu šouravým krokem krůček po krůčku přes bolesti, slzy, nejistoty, děsy, prosby a nakonec přes přátelství a vzájemnou komunikaci. Dnes mohu s oddychem napsat, že je s respektem již sluhou a že s ním již docela umím komunikovat.

Strach je základní problém dnešní doby. Kdysi to byl  adaptivní pocit, který chránil naše předky, ale v současném životě se z něj stal zničující prvek, který nahlodává naši schopnost jasně myslet. Je prvkem, jehož společnost a sdělovací prostředky využívají k uplatnění moci.

Posedlost bezpečím je přirozená reakce na zranitelnost a ikdyž jsou naše životy stále bezpečnější – vše je více jištěné, zabezpečené, zasejfované, monitorované, zakódované, zaheslované, zaalarmované, strach a všudypřítomné obavy zůstávají nedotčené.

Přišly spolu. Maminka a Anděl, jenž patrně někde cestou odložil křídla. Tím Andělem byla 15 letá dívka, s krásnými dlouhými blond vlasy, obrovskýma, lehce smutnýma očima, jemnou a něžnou tváří, vkusně nalíčenou. Klidná, na první pohled „božská“ éterická bytost.

Posadily se a maminka spustila. Holka je v devítce, v 6 třídě si prošla ve škole verbální šikanou, nepěknými vztahy a izolací se spolužačkami a od té doby vyměnila 3 školy. Teď naposledy je od pololetí ve škole, kde jsem také . Ovšem od března nechodí do školy, chodila za školu, pak odmítala jít do školy, byla na pobytu v psychiatrické léčebně a teď delší dobu marodila se záněty ledvin a následně s páteří. Problém je to, že musí dokončit 9. třídu a chce nastoupit na učební obor, kam se těší. Informace se hrnou, jak z megafonu, pomalu nestačím vstřebávat. Dívka mlčí, ani slovíčko. V léčebně nic nezjistili, prý stres a nepřizpůsobení se. Ve škole sotva dostatečný prospěch, není divu s ohledem na návštěvní dny a představa, že půjde do školy je zatím opravdu lichá. Co s tím? Maminka dokončila monolog, ještě vlastně přidala, že vše zařídila, ošetřila a vyřídila s  lékařem, dohodla s vedením školy a teď již jen, aby to dcera dokončila a udělala závěrečné přezkoušení. Aha.

Nezbývá než slovně vyčerpanou maminku požádat, zda by opustila místnost, že teď je prostor pro “ školní testování“ a hlavně prostor pro slečnu „božskou“, která do této doby asi dvakrát pokývala hlavou. Testy jsou poměrně rychle hotové, neb jak se dalo předpokládat, školní potíže nejsou založené na nějaké deficitní záležitosti, ale pouze na nedostatečném přijímání a opakování učiva. Od toho upouštíme a jedeme si povídat o strachu. Dívka sděluje: „Nevidí mně, přehlíží mně, straní se mi, pomlouvají mně, nechtějí se mnou komunikovat, vrhají na mě divné pohledy, nic pro ně neznamenám. Vůbec se mi tam nechce, raději jsem doma se sestrou, ta mi pomáhá, rozumí, mohu jí vše říci.“ V duchu si říkám, jak je možné, že tak božské stvoření, krásná dívka se nevidí. Sděluji dívce, jak mne oslovila její mimořádnost celkově, s tím, že nemusí mít obavy u mně z nějaké patologie – úsměvně. Ptám se, co ona na sobě shledává příjemným. Dlouho je ticho, pak přeci jen nachází a s úsměvem sděluje cosi málo. No hurá. Později je ochotná přijmout i to, že tak, jak sama sebe přehlíží a nevidí, tak jí patrně nevidí vrstevníci. Navíc mamince na to, že za ní vše aktivuje, vůbec nic nesděluje, nekomunikuje s ní o tom, že to má jinak či chce jinak. Z čeho má strach? Volí tedy ústup, který jí pokládá na záda a vede pomalu a jistě k léčbě. Čím dál tím větší stres a tlak způsobuje přetížení a větší a větší odpor k přizpůsobování se.

Maminka už je přítomna a naslouchá – co když vaše dcera jen vyplňuje potřebu maminky a její starostlivosti a potřebnosti bez hranic a respektu k potřebám druhého. Nezbývá než si otevřeně a partnersky popovídat o potřebách každé samé. O přípravě postupného vylétávání „dítěte“ z hnízda a přebírání odpovědnosti za své činy a rozhodnutí. Nechat dívku rozhodovat ve svých záležitostech samotnou s respektem toho, že ví, co chce. Stejně tak maminka, která s usedavým pláčem přijímá, že by si mnoho ulevila, kdyby řadu věcí ponechala na dceři, ale… Uvidíme zda maminka najde své vlastní naplnění a slečna „božská“ sama uvidí svou „božskost“.

Jestliže za každou přehnanou starostlivostí a strachem je skryta agresivita, která se časem stejně dostane na povrch. Jak moc všichni toužíme po uznání, pochopení, dokonalosti, bojíme se samoty, chceme vlastnit a hledáme lásku. Všechny tyto stíny odhalíme za starostlivostí i strachem a proto se projeví agresivita – myšleno tlak, protože starostlivostí dáváme, ale chceme také dostávat zpět a když nedostáváme tak tlačíme víc a víc.

Děti učí rodiče se mít rádi a my je učíme odpovědnosti ke společnosti. To znamená nezasahujeme jim do jejich osobnosti, co se týká jich samotných, ale vyžadujeme na nich důslednost v jejich počínání. A právě docházka do školy se týká společnosti.

Co je v mé moci? Pouze napsat dívce zprávu o jejích školních dovednostech a schopnostech. Další cesty jsou na nich samých. Buď každá svou nebo tou stejnou maminčinou a dívce nezbude než léčit dál a dál. A  Anděl ? Ten má zatím bolavá křídla.

I.

 

Mgr. Iveta Pízová
speciální pedagog
rodinná terapie, koučink

O autorovi Výpis článků Podpořte autora

Napsat komentář