Psychiatrická nemocnice Bohnice 2.

Předchází: Pomoc, krize, antidepresiva
Následující: Psychiatrická nem. Bohnice a prevence relapsu

Bohužel ne každý ještě v našem 21. století chápe, že psychická/duševní nemoc je to stejné jako fyzická nemoc. Je to nemoc mozku (našeho nejdůležitějšího orgánu v těle) bez toho bychom nežili, jako můžeme žít bez nohy. Měli bychom se naučit rozpoznat, že se něco děje. Ať už u sebe nebo u jiných lidí. Zapsat si do paměti, kde a jak se tyto duševní nemoci léčí, pokud přijdou a předcházet jim správným životním stylem. A hlavně si uvědomit, že to není 13. komnata, je větší odvaha se léčit, než se schovávat a popírat sami sebe ze strachu z dočasných vedlejších účinků léčby nebo ze strachu z reakce okolí. Nic nestojí za to utrpení při krajních výkyvech nemoci.

I když jsem vedle bohnické léčebny vyrůstala nikdy jsem neviděla tu normálnější stránku, protože té si člověk moc nevšimne.. všimnete si spíš někoho kdo si mluví pro sebe nebo mluví na někoho imaginárního – než někoho kdo se léčí s podobnou nemocí a je schopen tuto skutečnost utajit a pracovat klidně s Vámi v kolektivu. Otázkou je proč tajit? Bohužel kvůli pohledu skrz prsty, kterým byste takového nebo jinak nestandardně projevujícího se člověka mohli začít sledovat nebo i odsuzovat. A to je velká škoda. Proto Vám chci tento proces přiblížit. Abyste viděli, co předchází diagnostice nemoci, jaký je proces léčby a jak následný život takového člověka probíhá.

Jak se tam dostanete:
Asi po roce užívání antidepresiv, kdy se moje deprese zmírnily a už jsem řešila jen eliminaci doprovodných vedlejších příznaků jsem zjistila, že ještě nevím všechno. Jako kdyby za to mohlo zkouškové i tentokrát? Ale nemohlo. Od střední školy (pět let od hospitalizace) jsem měla zvláštní příznaky, které se v mé rodině bez mrknutí oka přecházely. Jako křeče a bolesti, nepředstavitelná únava, snížená výkonnost a další.. Prošla jsem všechny fyzická vyšetření, která nic neukázala. Gastroenterolog mi po všech testech doporučil psychologa, což v naší rodině bylo tabu. Nemluvilo se o tom, ani o možnosti to zkusit. Rok před hospitalizací v Bohnicích to byla „řada nešťastných příhod“ vedle zkouškového, která vedla k antidepresivům. Teď za tím stálo něco jiného.
Změna antidepresiv za účelem minimalizace těchto vedlejší účinků: spala jsem minimálně 12 hodin denně a nešlo mě vůbec lehce vzbudit. Moje chronická bolest ramene se projevovala častěji a s extrémní intenzitou. Jak si umíte představit, těžko jsem fungovala – do školy jsem chodila pořád pozdě / nebo nechodila vůbec a měla jsem bolesti.. Hodně vedlejších příznaků antidepresiv se postupným snižováním nebo výměnou léků pod dohledem psychiatričky dalo vyřešit. Až na jedny, které byly mou vstupenkou do psychiatrické nemocnice, i přesto – právě protože jsem se cítila naprosto úúúžasně. Dostala jsem se dostala na místo o kterém jsem si myslela, že tam chodí pouze lidé naprosto na hraně se zákonem – ve svěrací kazajce nebo naprostí šílenci – jako z filmů. (Svěrací kazajky ani vypolstrované místnosti se už dávno v psychiatrii nepoužívají.)

Projevila se u mne hypománie (lehčí verze mánie): stalo se to díky změně antidepresiv, které jsem začala brát rok předtím. Když jsem prošla těžkým stresem, ve kterém šlo o kombinaci stresorů v rodině, práci, financích, škole, romantickém vztahu, probíhajícímu fyzickému onemocnění souvisejícím s bolestí – jednoduše v každé sféře mého života… Protože jsem už měla zkušenosti s vedlejšími účinky, nahlásila jsem to už asi po pěti dnech od doby, kdy mi došlo, že tahle spousta energie a inspirace asi není přirozená. Říkám, že to bylo štěstí, protože kdyby se mi to nestalo, tak brzo po změně léků, zcela určitě bych si ten stav užívala daleko déle. A tím pádem bych byla v léčebně i o několik měsíců déle, protože bych to možná dotáhla až k mánii. Úplně bych se vyčerpala, pravděpodobně bych dělala velmi špatná rozhodnutí a hodně utrácela… Projevila se u mě hypománie. Což je protikladem deprese v mé diagnóze Bipolární afektivní poruchy.


Takže co je hypománie?
Stejně jako může být u deprese nálada patologicky pokleslá, stejně tak může být i patologicky nadnesená, veselá. V případě nadměrně veselé nálady mluvíme o tzv. mánii. Mánie je odborný termín, který nemá nic společného např. s pyromanií apod. Mánie pro nemocného představuje poměrně lákavý stav, kterého se bude chtít jen těžko zbavit – proto je léčba složitější než u deprese. (Pravda, bylo to skvělé, horší byla léčba. Ale zase na druhou stranu, když to necháte dojít dál a dál, bude to mít tvrdé důsledky.)

Projevy:
Člověk v mánii pociťuje obrovský příliv energie, díky kterému nepotřebuje spát standardních 6-8 hodin, ale stačí mu mnohem kratší doba, někdy dokonce několik nocí nespí vůbec. U lidí, kteří se v již v minulosti léčili s mánií, dáváme velký pozor na dodržování pravidelného režimu a dostatečného spánku. Díky velké energii se nemocný často vrhá do nových projektů a spřádá velké plány. Velmi často se za tímto účelem během pár dnů stihne půjčit velké množství peněz, které pak běžně utratí za nesmysly nebo i rozdá neznámým lidem. Velmi snadno také navazuje kontakty, oslovuje cizí osoby, někdy snaha o kontakt může působit pro ostatní až rušivě. Je patrná zvýšená sexuální aktivita, časté jsou nezávazné vztahy na jednu noc, někdy i více za noc. Nemocný inklinuje k návykovým látkám, zejména, jak již bylo uvedeno, stimulačního charakteru. Bez problému ve stavu intoxikace usedá za volant, objevují se však i jiné konflikty se zákonem. Během mánie se i zrychluje myšlení, někdy má až charakter tzv. myšlenkového trysku. Pro dotyčného je to příjemný stav, protože zvládá spoustu věcí. Co si však již bohužel neuvědomuje je, že se pohybuje pouze „po povrchu“. To znamená, že navazuje povrchní a krátké vztahy, plánuje sice megalomanské projekty, ale nevydrží u nich. Napadá jej spousta skvělých myšlenek, ale žádnou nedokáže dovést do konce. Má problém s koncentrací.
Nápadné je také zvýšené sebevědomí a hlavně snížená kritičnost – na své jednání nemá dostatečný náhled. Má pocit, že mu vše zapadá do jeho plánu a nemůže se mu nic stát.
Pro diagnostiku mánie je třeba, aby takto nadnesená nálada a její příznaky trvaly aspoň 7 dní. Pokud příznaky nejsou tak výrazně vyjádřeny, mluvíme o tzv. hypománii, u které stačí, aby trvala alespoň 3 dny. Více zde!


Když mi moje psychiatrička řekla, že mi hned zavolá sanitku – když jsem dotančila do ordinace a vyprávěla jak mi je skvěle, že mi to strašně rychle myslí, že to ani nestíhám všechno říct, spím asi 2 hodiny denně….že jsem ty prášky měla brát odjakživa! 🙂 Argumentovala jsem tím, že mám strašně moc rozjetých plánů a všeho co chci dělat, že nemám čas se jít léčit. Nebo bych mohla stíhat obojí! Byl to skvělý pocit, který vedl např.: ke zvýšené výkonnosti a snížené potřebě odpočinku, ale jen po velice krátkou dobu. Během těch několika málo dní jsem začala přemýšlet v turbo rychlosti a absolutně jsem nezvládala někomu říct, co vymýšlím nebo něco pořádného vymyslet. Protože mé myšlenky byly tak moc zrychlené, že se velice těžko daly stíhat. Také se moje trpělivost zkrátila snad na úplné minimum, můj přítel nestíhal mému zrychlenému myšlení a já zase nedokázala snášet, že mě nestíhá.. Kdybych se nenechala dobrovolně hospitalizovat, umím si představit, že by mé chování negativně ovlivnilo mé vztahy. Naštěstí v té době jsem si všimla, že se něco děje v zárodku a nechala jsem se léčit dřív než by to zašlo moc daleko.
To, jak moje psychiatrička měla ruku na telefonu, když mě viděla mě přesvědčilo, že opravdu potřebuji pomoc. Tak jsem si ještě dva dny užívala mraky energie, zabalila jsem si kufr a šla jsem na příjem do spádové nemocnice vzhledem k mému trvalému bydlišti, což byly Bohnice. Ještě, že jsem si zabalila celý kufr – nikdy nevíte jak dlouho tam budete!!

I když jsem rozhodně nepočítala s pěti týdny, byla jsem za ten kufr ráda, obzvlášť když jsem viděla většinu dalších pacientů, kteří tam byli soudně a měli třeba jen oblečení na dva dny. (Nebyla tam pračka pro pacienty, takže můžete spoléhat jen na návštěvy nebo na to co si vyperete sami.)
Do léčebny se můžete dostat soudně – když už jste tak mimo, že na Vás rodina nebo okolí zavolají policii nebo sanitku, pak se jedná o nedobrovolný vstup a nemůžete odejít dokud to Vaši doktoři nedovolí. Vždy to trvá déle, protože jste buď z nevědomosti nebo ze špatného odhadu tu nemoc nechali zajít moc daleko. V nejhorších případech se jedná o sebevražedné pokusy v depresi nebo ztráty kontroly v mánii a ohrožování sebe, své rodiny nebo své firmy z hlediska rozhazování financí.

 

Příčinou psychiatrického onemocnění, vyvolávající symptomy, které Vás dovedou na příjem nebo k relapsu a do psychiatrické nemocnice je kombinace faktorů/stresorů: jako zneužívání návykových látek, stresová a traumatická zátěž nebo samovolné vysazení psychiatrických léků (bez dohledu lékaře) v kombinaci s genetickou predispozicí k psychiatrické nemoci. Častou příčinou je těžký stres – většinou kombinace různých stresorů. A následná nevhodná samoléčba jako užívání drog – vedoucí k závislostem nebo psychickým poruchám. (Různé možnosti zvládání stresu najdete zde na stránkách, ve více než dvaceti článcích.)

V léčebně potkáte mraky lidí s různými problémy, někteří si to způsobili sami třeba závislostí nebo nedodržením rad lékaře, někteří si závislostí způsobili další nemoci, někteří mají neurologická onemocnění a někteří jako třeba já mají poruchy nálad, které se vyvolají stresem (a to pozitivním i negativním). Téměř všichni máme společné jedno: náchylnost k onemocnění je v našich genech. Záleží na okolnostech výchovy, životním stylu a působících okolnostech v životě člověka (stresová zátěž, traumatické okolnosti) a jejich zpracování, zda se u nás nemoc projeví.

Oddělení:
Při příjmu na každé oddělení Vás prohledají, prohledají Vám všechno. Všechno co byste Vy nebo nějaký další pacient mohl použít k pokusu o sebevraždu nebo k napadení Vám vezmou a půjčují Vám to velice kontrolovaně a v určitý čas. Tj. elektronika, žiletka, šampony, dráty – nabíječky..
V každém oddělení je specifický léčebný program a daný čas, kdy je budete vykonávat.

Oddělení se dělí podle toho jestli jsou otevřená nebo uzavřená nebo hlídaná. Akutní oddělení bylo uzavřené, mohla za mnou přijít návštěva, když jsem neměla terapii, ale ven po areálu léčebny jsem mohla pouze s mojí návštěvou (museli se zapsat – jako ve školce) nebo se sestrou. Na akutním oddělení je hlavním úkolem dostat Vás pomocí medikace na normální hladinu. Takže, když jste se šíleně přemáhali v mánii nebo jste v hluboké depresi, jste vyčerpaní, máte problém se soustředit.. Obecně platí rovnice: čím větší počet epizod a čím delší ty epizody jsou během života -> tím horší a dlouhodobější důsledky pro pacienta. Tady jde opravdu o čas. Na akutním oddělení jsme chodili dvakrát denně na skupinové terapie, arteterapie, na procházky.. Na různá další vyšetření kvůli správné medikaci, podle potřeby. Každý den byla vizita jako to vidíte ve filmech, na pokoj za Vámi přijde celá hromada doktorů a sester a vyslechnou si co Vás trápí a předepíší nové léky nebo upraví dávky a pošlou Vás na nějakou další terapii. To mi přišlo super. Terapie zde byla na úrovni, obzvlášť arteterapie.

Po dvou super nadnesených týdnech na akutním oddělení, mě přesunuli na oddělení poruch nálad, kde jsem strávila další tři týdny. Oddělení nálad, kde jsem už byla stabilnější bylo otevřené – v určitou dobu jsem mohla chodit sama po areálu a mohla jsem dostat propustky ven – ale všechny tyhle výhody se odvíjely od mého stavu. Měla jsem plný program – od rána do večera jsem měla terapie. Dvakrát denně byla skupinová terapie s psychologem a ty co mohli chodit po areálu mohli vždy dopoledne chodit na dílny(košíkařská dílna, keramická dílna, svíčky, dřevařská dílna..). Tyhle činnosti mě hodně bavily, i když jsem určitou dobu neměla energii abych tam došla. Nedostatek energie, vyčerpání a bolest zad se mě držely celkem dlouho. Před hospitalizací mi pomáhaly s bolestí pomáhaly anxyliotika a elektrostimulator svalů. Během hospitalizace se to zhoršilo, než se našly ty správné léky. Za nejpřínosnější z obou oddělení považuji dílny, arteterapie, hipoterapie a skupiny s Mudr. Honzákem. V dalším článku se vice rozepisují o těch méně užitečných terapiích.
Vedle skupinových terapií se další činnosti každý den měnily. Byly to třeba: Hipoterapie, Jóga, Relaxace, Cinematerapie, LTV, Skupina s Mudr. Honzákem, Psychogymnastika..

Den v psychiatrické nemocnici Bohnice:
7:30 snídaně
8:00 ranní medikace
9:00 komunita (mluvíte před všemi doktory o tom jak Vám je)
9:30 bila skupina (arteterapie s psychologem)
9:30 volně vycházky do dílen (pokud je máte povoleny)
10:30 hipoterapie ( terapie pomoci koni s psychologem)
10:30 motivační skupina (skupinová konverzační skupina)
10:30 oranžová skupina (skupinová konverzační skupina)
12:00 oběd
12:30 polední medikace (pokud ji máte předepsanou)
13:00 bíla skupina (arteterapie s psychologem)
14:15 volné vycházky do dílen (dřevařské, košíkařské, keramické, textilní, šperkařské, dřevařské dílny..)
14:00 dualní skupina
14:00 vycházka s terapeutem nebo Vaší návštěvou
18:00 večeře (před nebo po večeři medikace)
22:00 večerka

Po otevřených a uzavřených odděleních v Psychiatrické nemocnici Bohnice najdete i uzavřená oddělení. Hlídané jsou ty části, kterým se říká neklid (známá vypolstrovaná místnost to není – je to velmi spoře vybavená místnost s kamerami a tvrdým dozorem). Vycházky tam nejsou, ale můžete mít návštěvu. Jsou tam ty nejtěžší případy, které odkládali léčbu příliš dlouho. Buď si chtějí sami ublížit nebo ubližují okolí, perou se, když jim chtějí dát léky…
Kamarádka, která tam byla dohromady asi měsíc se schizo-afektivní poruchou se tam dostala po samovolném vysazení prášků a hulení marihuany. Dostala se do mánie, přepracovávala se a vyvolávala hádky asi tři týdny, než na ní rodiče zavolali policii, protože se o ní báli. Dohromady v Bohnicích byla 3 měsíce. Rok po propuštění je stále na nemocenské, protože to nechala zajít moc daleko. Bere léky a ještě nenašla terapii, kam by ji vzali. Od propuštění má problémy s: Úzkosti a panika, občasná deprese, vypadávání vlasů, špatná štítná žláza. K porovnání já jsem byla uschopněna k docházce do školy po 7 měsících. (To, bohužel neznamenalo, že jsem po 7 měsících byla na 100% jako před hospitalizací, to nejsem ani teď. Víc jak rok po. Akorát jsem už neměla tak masivní vedlejší účinky.) Př.: Už jsem nespala 12hod v kuse například.. Pořád jsem měla problém se vstáváním a zapomínáním. Málem jsem vyletěla ze školy v lednu, protože jsem se nemohla moc dobře učit anatomii. Docházelo k menšímu zhoršení, když po cestě zapomenete i kam jedete… to není ok. Ale udělala jsem to na poslední pokus! JEEEJ! 🙂 Více o následné léčbě v dalším článku – odkaz pod tímto článkem.

Stabilizace:
Potom co mě sundali dolů z té euforie co jsem cítila, jsem začala pociťovat šílené bolesti svalů, měla jsem problémy někam dojít, protože jsem byla tam vyčerpaná a v bolestech… Začala jsem chodit na fyzioterapii, ale tenhle stav přetrvával asi dva týdny. Strašně jsem se bála, byla jsem v bolestech (převážně ramena a zad), bušilo mi srdce a každou vteřinu jsem myslela, že skolabuju a byla jsem šíleně unavená. Změnili mi léky a já jsem asi během týdne přibrala 16 kg, prášky mi šíleně zvyšovaly chuť k jídlu. Po večeři, kterou normálně mám problém dojíst – alespoň ty porce co tam dávali, jsem snědla ještě 10 rohlíků a měla jsem pořád hlad… Vždy jsem byla konfekční velikost 36 a najednou jsem se dostala na 38. Bylo to hodně těžký se s tím smířit..ale nakonec našli léky, které mi pomohly a pomáhají samozřejmě v daleko menších dávkách doteď. (Tento článek upravuji přesně rok a měsíc po hospitalizaci) ‚

Asi dvakrát jsem chtěla podepsat revers a odejít, protože to nebylo lehký být pacientem. Nejtěžší pro mne bylo mít všechno naplánované, spolu s tou bolestí a sníženými psychickými a motorickými schopnostmi, plus také snášet to nesoukromí.. Nemohla jsem se soustředit víc jak na dvě věty z knížky, zároveň jsem se ale neskutečně nudila. I po sebemenší činnosti jsem byla k smrti unavená. Nebyla jsem schopná v uměleckých dílnách vymyslet jakýkoli návrh, což bylo pro člověka s uměleckou ZUŠ a SŠ opravdu těžké a děsivé. Moje schopnost improvizace a kreativního myšlení byla na nule.

Ale zůstala jsem do konce a jsem ráda, že to mám za sebou. Nejhorší projevy odpadly, díky medikaci a terapiím. To co zbylo, nemohu říct, že o nic nejde čas od času mám lehčí projevy epizody… ale v porovnání s plnými depresemi nebo nekontrolovanou hypománií se s tím dá dočasně žít, než to samo zmizí nebo se to doléčí… Viděla jsem kam, až to může dojít, konečně vím co je se mnou a snad se mi podaří utlumit případné epizody mánie nebo deprese. Bipolární porucha vysvětluje vše co se stalo v mé minulosti i nyní. Bohužel bez epizody hypománie nebo mánie se nedá diagnostikovat. Ale konečně se podařilo, já vím co se děje a co s tím. Vím, že je to chronická nemoc. Způsobená kombinací genetické a stresové zátěže. Více o následné léčbě po propuštění se dozvíte v dalším článku, odkaz na konci tohoto článku.

Střípky z léčebny:
Nikdy nevíte s čím tam ty lidi kolem Vás jsou, někteří jsou v pohodě a dozvíte spoustu zajímavých osobních příběhů. Někteří jsou v zajetí nemoci a musíte být lehce na pozoru. Nebo se pokusit nebrat si to co dělají osobně. Prostě potřebují pomoc.

Ubytování – Psychiatrická nemocnice Bohnice:
Ze 2lůžáku, přes 5lůžák jsem se dostala až na 10lůžák.. což samo o sobě byl dost velký šok.. Celý pobyt byl placený z mého pojištěni.

Návštěvy:
Můžu hodně poděkovat mému příteli, který mě tam navštěvoval, téměř každý druhý den – i když to obzvlášť na začátku bylo třeba i jen na pů hodinky, protože jsem byla tak vyčerpaná.. Díky mé nadnesené náladě a touze všechno vyřešit se semnou půlka rodiny nebaví, protože jsem je asi urazila. Naši mě za celou dobu navštívili asi 2x a pokaždé mi říkali, abych odešla, že mi to nepomůže..
Nesmíte takové rady ani vnímat. Většinou pochází ze strachu nebo z nevědomosti. Poprvé jsem udělala něco co jsem musela udělat jenom pro sebe, zjistila jsem, že mám Bipolární poruchu, léčím se a jsem ráda, že konečně vím co se děje a to všechno bez pomoci těch lidí, kteří mají největší kecy a paradoxně byste od nich očekávali podporu..

Spolu-pacienti a jejich story:
Akutní oddělení – 2 týdny:
Když jsem byla na 5ti lůžáku (a jednen/na má spolubydlíci byl/a transsexuál – což pak byly velice zajímavé konverzace) tak holka vedle mě měla bolesti na srdci a ze se jí špatně mluví a nemůže se zvednout – sestra usoudila, že když na ně mluví, tak vše ostatní simuluje – nenapadlo je, že na ně mluví z posledních sil, protože opravdu potřebuje pomoc.. možná ten den viděla hodně simulantů nebo už byla vyhořelá… Každopádně začala moji spolubydlící brát vážně, až když se v posteli počůrala a volala si sama z mobilu záchranku.
Zrovna v tu chvíli znovu přišla ječela na ní ještě víc – nás mezitím zavřela do koupelny.. ale konečně zavolala pomoc a odvezli ji sanitkou.

Oddělení poruchy nálad – 3 týdny:
Byla jsem na 10-lůžáku s 50ti letou paní, která působila hrozně vesele a udržovala tam dobrou náladu, celý měsíc co jsem jí znala. Později jsem se dozvěděla, že se pokusila o sebevraždu. Byla tak ráda, že jí zachranili, že koupila do společenské místnosti ping-pong stůl pro všechny pacienty, když odcházela. Do té doby tam byly jen starodávné knížky, a balíček karet. Já jsem se inspirovala a protože jsme odcházeli asi ve stejnou dobu posbírala jsem během prvního víkendu doma, který máte na zkoušku před propuštěním asi 20 knížek. Namixovala jsem seberozvojové, návody na cvičení a beletrii a odnesla do knihovničky do společenské místností.

Když jsem byla na náladách asi týden, dali k nám jednoho týpka, který by měl být na neklidu, ale nebylo tam místo. Byl nevypočitatelnej – hajloval na tv, křičel na ni, kouřil na záchodě a myslel si, že je špion.. Zní to vtipně, ale to vážně nebylo…až se uvolnilo místo a vzali ho na neklid.

Všechny pavilony kde jsem byla byli kluci i holky (na rozdělených pokojích) a potkávali jsme se na chodbě a ve společenské místnosti, kde jsme hráli poker o sirky, kanastu nebo si jen povídali. Jeden kluk chtěl být baristou a měl u sebe Starbucks kávu a pořád nám ji dělal a mluvil o ní. Myslím vážně pořád 24/7. Ale byla vážně dobrá! 🙂 Tajně schovával léky, které měl brát, až ho dali na neklid.

Poslední asi týden k nám na 10ti lůžák přidali starší paní, která chodila celá v růžovém, měla šílenou řůžovou rtěnku a zelené oční stíny a kůži celou světlou. Což v kontrastu s těmi barvami působilo šíleně. Ona nedokázala mluvit potichu, pořád křičela a mumlala, každých 5 minut volala sestru ze svý postele – i v noci. Byl to ten nejotravnější člověk tam, všichni jsme z ní byli vyřízení. Asi po týdnu se trochu zlepšila už nekřičela pořád a jen si mumlala, i 5min v kuse. Vůbec nebrala ohledy na nic a nikoho okolo. I když to prý mělo být způsobeno nemocí, bylo vidět, že toho ráda využije. Jakkoli zle tohle může znít, všichni jsme si oddechli, když si zlomila ruku a odvezli ji pryč.

Taky jsem potkala asi 17ti letou holku, byla tam definitivně ze všech nejmladší, vypadala hrozně nevině. Taková malá, vyzáblá, styděla se skoro i mluvit na nás. Byla tam kvůli těžké závislosti na marihuaně, což u ní vyvolalo Bipolární poruchu. Měla za sebou už 4 měsíce a další tři jí čekali na odvykačce.

Pak jsme tam měli jednu filmařku, která se pořád hádala s každým kdo se nám snažil pomoci. I když jsme jako celek nebyli nadšeni z nějaké terapie, třeba když nám místo psychologa zaskakoval Peeer, tak jsme prostě čekali a modlili se ať je konec, ona všude začala diskusi až hádku a neskutečně nám stěžovala život.


Co mě trápilo nejvíc během pobytu v léčebně? Proč jsem pro Vás napsala tyto články?
Že jsem zameškala spoustu času, kdy jsem se mohla někam posunout. I přes šílené vedlejší účinky jsem rekvalifikací v masážích a účasti na Spartan Charity Race jsem pomalu získávala své staronové sebepojetí. Něčeho jsem dosáhla fyzicky i psychicky. To bylo opravdu důležité po tom všem, kdy toho můžete sami ovlivnit jen málo.

A to všechno ještě před návratem do školy, kdy jsem musela opakovat ročník a potkávat lidi, kteří si mysleli, že jsem byla v nemocnici max. 2 dny.. Pokud tedy věděli, kde jsem byla. Neměli ponětí o dopadu takové nemoci jako je Bipolární afektivní porucha na život člověka, ani o způsobech léčby a už vůbec ne o délce takové léčby. Proto jsem pro Vás napsala tyto články, abych přispěla k rozšíření povědomí a snad i k porozumění.

Projevy deprese jsem měla dřív několik týdnů, před hospitalizací jsem měla projevy hypománie několik dní. V léčebně jsem byla pět týdnů a na neschopence 7 měsíců, než jsem byla schopna jít zpět do školy a měla jsem velké problémy normálně fungovat. A ani po tolika měsících jsem nebyla na 100% bez vedlejších příznaků léků a projevů nemoci. Tato nemoc je na celý život a proto člověk musí změnit svůj přístup v mnoha věcech.


Bohužel ne každý ještě v našem 21. století chápe, že psychická/duševní nemoc je to stejné jako fyzická nemoc. Je to nemoc mozku (našeho nejdůležitějšího orgánu v těle) bez toho bychom nežili, jako můžeme žít bez nohy. Měli bychom se naučit rozpoznat, že se něco děje. Ať už u sebe nebo u jiných lidí. Zapsat si do paměti, kde a jak se tyto duševní nemoci léčí, pokud přijdou a předcházet jim správným životním stylem. A hlavně si uvědomit, že to není 13. komnata, je větší odvaha se léčit, než se schovávat a popírat sami sebe ze strachu z dočasných vedlejších účinků léčby nebo ze strachu z reakce okolí. Nic nestojí za to utrpení při krajních výkyvech nemoci.

Kam jít pokud máte podobné problémy nebo někoho znáte kdo je má:
Např.: náhlé podivné chování, které nezapadá do charakteru osobnosti a ohrožuje tohoto člověka a jeho společenské postavení nebo Vás (halucinace/bludy – neexistující hlasové a obrazové vjemy – mumlání, nelogická a obsahově nesourodá řeč, napadání dalších lidí s nelogickými výkřiky, přesvědčení o novém řádu věcí – blížící se katastrofa, sebepoškozování.. Nebo zažíváte něco výše popsaného, něco co není pro Vás normální a somatické testy nic nenacházejí. Buď zavolejte 155 nebo si nechte poradit na speciálně na tyto problémy zaměřených místech – nebojte se!:
Krize a jak ji zvládnout
Zbavte se předsudků: Destigmatizace duševních onemocnění

Podle seznamu „celebrit“ hlásících se k Bipolární poruše můžeme nalézt útěchu v tom, že se jim to (až na výjimky) daří zvládnout. Zcela jistě díky spolupráci s psychiatry a péčí o sebe sama. Některá jména: Mariah Carey, Carrie Fisher, Mel Gibson, Demi Lovato, Russel Brand, Jimi Hendrix… Více zde.

Předchází: Pomoc, krize, antidepresiva
Následující: Psychiatrická nem. Bohnice a prevence relapsu

Zakladatelka a autorka více jak stovky článků na webu Zdraví posláním (Gastroradar). Masérka v síti Infinit Vysočany – hotel Step. Od ledna 2019 Infinit Holešovice – hotel Absolutum Boutique. Studentka VOŠ oboru wellness a balneo. Ambasadorka destigmatizace duševních onemocnění. Zkušenosti s vedením dětské a rodinné jógy, dramatické výchovy a boulderového lezení pro děti..

O autorovi Výpis článků Podpořte autora

Napsat komentář