Pomoc, krize, antidepresiva 1.

Bohužel ne každý ještě v našem 21. století chápe, že psychická/duševní nemoc je to stejné jako fyzická nemoc. Je to nemoc mozku (našeho nejdůležitějšího orgánu v těle) bez toho bychom nežili, jako můžeme žít bez nohy. Měli bychom se naučit rozpoznat, že se něco děje. Ať už u sebe nebo u jiných lidí. Zapsat si do paměti, kde a jak se tyto duševní nemoci léčí, pokud přijdou a předcházet jim správným životním stylem. A hlavně si uvědomit, že to není 13. komnata, je větší odvaha se léčit, než se schovávat a popírat sami sebe ze strachu z dočasných vedlejších účinků léčby nebo ze strachu z reakce okolí. Nic nestojí za to utrpení při krajních výkyvech nemoci.

Všimnete si spíš někoho kdo si mluví pro sebe nebo mluví na někoho imaginárního – než někoho kdo se léčí s duševní nemocí a je schopen tuto skutečnost utajit a pracovat klidně s Vámi v kolektivu. Otázkou je proč tajit? Bohužel kvůli pohledu skrz prsty, kterým byste takového člověka mohli začít sledovat nebo i odsuzovat. A to je velká škoda. Proto Vám chci tento proces přiblížit. Abyste viděli, co předchází diagnostice nemoci, jaký je proces léčby a jak následný život takového člověka probíhá.

Má rodina – moje matka byla těžká paranoidní schizofrenička
Během několika prvních roků mého života byla umístěna do domova se zvláštním režimem v Krásné lípě, kde jsem ji jednou měsíčně navštěvovala spolu s prarodiči, u kterých jsem vyrůstala. Sociální služba Domova je poskytována osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu chronického duševního onemocnění, z důvodu onemocnění demencí, alzheimerovou nemocí, schizofrenií a z důvodu závislosti na návykových látkách. Věková struktura cílové skupiny žen a mužů je od 19 – ti let. Sociální služba je přednostně určena občanům hlavního města Prahy.

Moji prarodiče („naši“) si mě vzali do pěstounské péče a vychovávali mě. Jsem si jistá, že pro mě chtěli a chtějí to nejlepší. Z toho vyplynulo spousta nároků a poselství, které jsem si osvojila. Od malička mi naši opakovali, při sebemenší potíži kterou jsem měla: „Bud´silná, to zvládneš!“

Dana – moje biologická matka, mě/tátovi nebo mamce i několikrát týdně volala, že nás někdo chce zabít, že se o nás bojí… A když jsme za ní přijeli vzali jsme jí na dort nebo oběd a dali ji kartón cigaret (její závislost a platidlo mezi obyvateli zařízení). Když byla při smyslech a vnímala, že tam jsme pořád mi opakovala, abych hlavně nedopadla jako ona – abych byla silná. Nebo se omlouvala našim, že je zklamala. Vzali jsme ji na dort nebo jídlo, naši jí říkali, že jí mají rádi, říkali jí spoustu věcí, které dělám – aby měla radost, že se snažím. Radost měla, ale většinou maximálně do dvou hodin začala během konverzace koukat do stropu, třást se a pravděpodobně poslouchat co jí říkají hlasy – už nás přestala vnímat. Někdy v takovém stavu už byla když jsme přijeli. Táta říkal, že to bylo, protože se na nás těšila. Tak jsme radši jezdili jako překvapení a nestresovali jsme ji tím dopředu.

Vím, že mě měla ráda, vždycky mi posílala nebo osobně dávala malé dárky, které vyměnila v domově za cigarety. Dostávala jsem od ní hlavně bižuterii, jednou jsem od ní dostala svůj portrét, který namalovala jiná pacientka za několik cigaret v domově. Co jsem přímo od ní slyšela nebo z vyprávění i v domově se snažila pomáhat ostatním, když to zvládala. V posledních měsících jejího života si pamatuji, jak přijeli jako skupina z domova do pražské zoo, dělali to tak každý rok myslím. Dana s nimi často nechodila, protože jí bolely nohy a na prsou a nechtělo se jí. Když přijela naposledy a byla u nás doma pamatuji si jak seděla před terasou na sluníčku, kouřila – což bylo postupem času těžší a těžší vzhledem k třasu končetin, který měla – v těch posledních měsících začala vykašlávat dehet z plic. Už jí nestačil kapesník, potřebovala kuchyňskou útěrku.

A zase mi opakovala, že je ráda, že mě má. Že mě má ráda. A že je ráda, že jsem lepší než ona. Po této návštěvě jsem ji už neviděla, po několika týdnech jsem se doslechla od našich, že ji vzali do nemocnice v Rumburku, kvůli tomu vykašlávání hlenů z plic. Po několika dnech, tátovi volali, že se léčila a že je v pořádku a druhý den může domů, tedy do domova. Druhá den byla mrtvá.
Kauza Marešová a úmrtí pacientů v Rumburku: podle obžaloby zabíjela pacienty vysokými dávkami draslíku. S těmito závěry přišli znalci obžaloby Jiří Závodský a Radek Matlach. Jejich závěry nejprve odmítnul znalec obhajoby Zdeněk Šňupárek z ústavu Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Podle něj byla úmrtí pacientů očekávatelná. Jeho závěry pak potvrdil i revizní posudek znalců z Fakultní nemocnice v Olomouci. Tito znalci navíc zkritizovali práci i závěry Závodského a Matlacha. Znalci obžaloby podle znalců z Olomouce špatně provedli i pitvu. „I to samotné provedení pitvy vybočuje ze standardů. To, co předvedli (Radek Matlach a Jiří Závodský), označuje nezájem nebo lajdáctví. Nevím, jak bych to hodnotil jinak,“ řekl před soudem olomoucký znalec Martin Dobiáš. Zdroj: http://www.denik.cz/z_domova/zalobce-chce-novy-posudek-v-pripadu-udajnych-vrazd-v-rumburku-20160524.html

Hodně krát jsem si říkala, že by bylo jednodušší, kdyby zemřela přirozenou smrtí. Ulevilo by se jí a netrápila by se. Něco takového, ale říkala i ta sestra.. Když jsem viděla, jak žije, chtěla jsem, aby se jí ulevilo a zcela sobecky, jsem tam nechtěla moc jezdit. Moc mě to bolelo. I když by se dalo polemizovat, že asi do určité míry byla šťastná – když byla pod práškama, nemyslela na minulost, kterou zažila a cestě, která ji dovedla až tam a když se o nás nebála – tak možná byla šťastná, když kouřila nebo když pomáhala ostatním nebo když něco vyměňovala s ostatními pacienty.. Už je to asi 5 let, co se to stalo. Byla jsem zděšená a cítila jsem křivdu. Jenže pak jsem si vzpomněla na své dřívější pocity, takže vlastně zemřela a už nemusela prožívat tuhle realitu s námi, nemusela se obviňovat z nedostatečnosti.. Od této zprávy jsem zhubla asi 5 kg, za týden. Kdy jsem jen zvracela a brečela. Pak byl pohřeb. A já se vrátila do školy a ještě pár týdnů byla úplně emočně otupělá, nedokázala jsem vnímat učení – vše mi přišlo naprosto nepodstatné. Brečela jsem často na záchodech, kdykoli se během výuky narazilo na téma, které mi jen vzdáleněji připomnělo jakýkoli detail z toho co jsem zažila.. Během pár měsíců jsem začala zase trochu fungovat a už jsem brečela, jen když jsem neměla co dělat a mohla jsem přemýšlet.

Tíží mě, že jsem nebyla a ani nejsem schopna pomoc našim. Nejsem schopna jim ukázat, že to co se stalo, není pouze jejich vina. Je to opakující se vzorec, který se předává už tři generace a jediný způsob jak s tím něco udělat je si to uvědomit a smířit se s tím. Obviňování a vyhýbání nepomůže, nejdřív si musíte přiznat co se stalo a naučit se s tím žít. Proto chodím na psychoterapii, jinak bych takového náhledu nebyla schopna.

Bud´ silná – Můj příběh
Půl roku před maturitou jsem měla opakující se gastroenterologické problémy, téměř každý týden jsem byla u doktora s bolestmi. Po dlouhé řadě vyšetření, mi bylo doporučeno abych navštívila psychologa. Moje obtíže neměly fyzické vysvětlení. Byla jsem z té nabídky vyděšená a naši snad ještě víc a nikam jsem nešla. U CADJ (dva roky po maturitě jsem dělala instruktorský kurz jógy) jsem věděla, že jsem vyřízená – nespala jsem skoro vůbec už asi dva měsíce, psychický stres s našima vygradoval o Vánocích, praskla mi cysta na vaječníku, srazilo mě auto pár dní před zkouškou v CADJ a můj tehdejší přítel se mě ani nezeptal jak mi je. A vzhledem k mému celoživotnímu přesvědčení – Bud´silná – jsem nenaléhala a nesnažila jsem se o posunutí zkoušek. Brala jsem to – jako mou povinnost, být silná a udělat to.
Tohle přesvědčení mě taky drželo při životě asi do ledna. V lednu, po zkouškách ve škole, po sražení autem, rozchodu a v bolestech z prasklé cysty na vaječníku jsem už nemohla. Neměla jsem z čeho čerpat energii (kromě výuky lezení – kdy jsem učila děti a občasných extrémních sportovních výkonů), nejedla jsem, nespala jsem. Toto asi tří měsíční období mezi Vánoci, zkouškovým a CADJ mi trochu splývá. Nemohla jsem spát, nemohla jsem usnout, nemohla jsem jíst, byla jsem v neustálých bolestech z věčně napnutých svalů. I dojít přes chodbu na toaletu z ložnice byl extrémní výkon. Výkon na který jsem se musela soustředit a posbírat všechnu svou energii. Jediná jistota, kterou jsem v té době měla, když jsem opouštěla byt a šla jsem do školy nebo učit byla skutečnost, že jestli se zhroutím,tak pro mě přijede ambulance. To mě utěšovalo.

Byla jsem silná, ani jsem si neuvědomovala, že mám i jiné možnosti. Jednou jsem požádala o posunutí zkoušek u instruktorského kurzu jógy. Zamítnuto. Ani mě nenapadlo, požádat o to znova. Ani mě nenapadlo, že bych to co se mi děje měla řešit. Prostě jsem dělala co jsem mohla, abych fungovala dál. Dorazila jsem na CADJ, věděla jsem, že to nedám. Prostě jsem jen čekala, až to přijde.Třásla jsem se po celém těle, snažila jsem se ovládnout, snažila jsem se vydržet do konce. Ale jakmile jsem začla mluvit, vyšlo ze mě spoustu věcí, které jsem nikdy nechtěla říkat. Nešlo to ovládat, poprvé jsem se nedokázala ovládat. Asi týden před CADJ, kdy jsem jen ležela v posteli a sbírala celý den sílu na to, abych mohla jít učit dvě hodiny odpoledne. Těsně před zkouškou mi tak ztuhly svaly od ramen až k uším, že mě tak bolel krk, až jsem usoudila, že jsem dostala nějakou příšernou chorobu. Došla jsem na ORL, nemohla jsem ani promluvit, všechno jsem měla napsané na kartičkách. Rozbrečela jsem se tam. A dostala jsem svá první anxyliotika – potlačují úzkost a uvolňují. Byla jsem vyděšená a nebrala jsem je. Už nějakou dobu jsem obepisovala různé doktory a jeden z nich zmínil krizové centrum v Bohnicích. Dovlekla jsem se tam a bylo mi nabídnuto, abych si tam odpočinula – pro extrémní fyzické a psychické vyčerpání a reakci na těžký stres – odmítla jsem – styděla jsem se a bála jsem se. Doporučení od nich bylo následující: věnujte se tomu, co Vám dělá radost. Co Vás dobíjí energií. Netřeba říct, že tou dobou se počet věcí, které mě naplňovaly, daly spočítat na dvou prstech. Učení kroužků a vystavování se stresu – př.: extrémní sport – což vedlo k ještě většímu vyčerpání. Znala jsem jen dvě taktiky jak si pomoci – přidat cvičení a číst seberozvojovou literaturu. Cvičila jsem hodně intenzivně a přečetla jsem toho hodně a kdybych nebyla už tak daleko, tak by mi to možná i pomohlo..

Po CADJ, které jsem v mém příšerném stavu nedala (úplně jsem se složila – podruhé za dva měsíce) jsem si konečně přiznala, že potřebuji pomoci. Došlo mi, že to co dělám mi nepomáhá, není mi líp a nejsem schopna fungovat tak jak bych od sebe čekala. Moje taktika tehdy byla: něco dokážu (certifikáty..), něco zažiju (sporty..) a bude mi líp.
Po třech letech jsem si konečně nechala pomoci. A v krizovém centru v Bohnicích jsem začala s léčbou antidepresivy a anxyliotiky s diagnózou těžkého stresu a poruchy přizpůsobení. Konečně mi něco ulevilo od té bolesti svalů, konečně mě něco uvolnilo a mohla jsem zavřít oči, přestat přemýšlet nad tím, co bych všechno měla dělat a konečně jsem usnula.. Díky upravení chemie v mém mozku jsem zase mohla spát. A získala jsem dost energie na to, abych se mohla začít dávat dohromady. Asi po měsíci jsem našla psychoterapeuta a pořád tam chodím.
Po roce od těchto několika měsíců jsem se dostala až do Psychiatrické léčebny Bohnice a konečně jsem zjistila, jak se má minulost, mé představy a můj přístup k životu promítly na mém zdravotním stavu.
Příběh o tom, jak jsem zjistila, že to není všechno: Pobyt v psychiatrické nemocnici Bohnice

Pokud přemýšlíte nad tím, jak poznáte kdy je čas zajít za psychologem… tak to je ten moment, kdy se s Vámi něco děje, klasické testy, které předepíše obvoďák nic neodhalí a Vám tyto problémy výrazně narušují život nebo ho dokonce ničí. V mírné fázi bych doporučila více odpočinkových aktivit, nechodit do extrémů, jako jsem to dělala já. Využívat čistě přírodní antidepresiva a adaptogeny (bazalka posvátná, matcha, maca, spirulina, zelená smoothie..). Návykové látky v takovéhle chvíli Váš stav jen zhorší. Často je nadužívání těchto látek tím startovačem ve stresové situaci a dovede velkou spoustu lidí do rukou lékaře s prvními projevy duševní choroby. Pokud ani zaměření se na zdravý životní styl nepomáhá nebo je Vám dokonce hůř nebo si chcete ublížit neváhejte s návštěvou doktora! Se správnou léčbou budete schopni opět fungovat!
Anxyliotika mi pomohly v okamžitém uvolnění, antidepresiva začínají zabírat později a na terapii se můžu svěřit se vším. Tato chemie, mě zachránila od toho, abych se úplně zničila, abych se zhroutila na ulici nebo doma. Psychoterapie je nedílnou součástí.. Zlepšení bylo postupné, ale jak jsem sama zjistila, když jsem šla do krizového centra podruhé. Někdy si člověk prostě nedokáže pomoci sám a potřebuje si sáhnout na dno, aby si to uvědomil a nechal si pomoci. Někdy, ale už může být příliš pozdě, pokud třeba máte myšlenky na sebevraždu a nevyhledáte pomoc včas..

=V žádném případě NEdoporučuji si žádný z těchto nebo podobných léků ordinovat bez lékařského dohledu. Doufám, že Vás odradí i to co jsem popsala výše, takto silné léky jsou nevyzpytatelné a u každého fungují jinak. V dlouhodobém hledisku Vám pomohou, pouze pokud budou ve správné dávce a pouze pokud budete mít možnost konzultovat sebemenší odchylky od normálu včas s Vašim psychiatrem!=

VÍCE:
Každý rok umírá v Evropě asi 58 tisíc lidí v důsledku sebevraždy nebo sebepoškozování kvůli psychické krizi (pro srovnání: 51 tisíc lidí umírá v Evropě ročně při dopravních nehodách).

Bohužel ne každý ještě v našem 21. století chápe, že psychická/duševní nemoc je to stejné jako fyzická nemoc. Je to nemoc mozku (našeho nejdůležitějšího orgánu v těle) bez toho bychom nežili, jako můžeme žít bez nohy. Měli bychom se naučit rozpoznat, že se něco děje. Ať už u sebe nebo u jiných lidí. Zapsat si do paměti, kde a jak se tyto duševní nemoci léčí, pokud přijdou a předcházet jim správným životním stylem. A hlavně si uvědomit, že to není 13. komnata, je větší odvaha se léčit, než se schovávat a popírat sami sebe ze strachu z dočasných vedlejších účinků léčby nebo ze strachu z reakce okolí. Nic nestojí za to utrpení při krajních výkyvech nemoci.

Příběh o tom, jak jsem zjistila, že to není všechno: Pobyt v psychiatrické nemocnici Bohnice

Jak a kde Vám mohou pomoci – důležitá informace pro Vás i Vaše blízké:
Antidepresiva můžou mít vedlejší účinky, které zcela určitě nesmíte brát na lehkou váhu! Stejně jako podcenění léčby může mít dalekosáhlé důsledky. Nebojte se v jakékoli pochybnosti zavolat přímo lékaři nebo ambulanci, kde Vám poradí nebo pošlou rychlou pomoc. Kam jít pokud máte podobné problémy nebo někoho znáte kdo je má: Např.: náhlé podivné chování, které nezapadá do charakteru osobnosti a ohrožuje tohoto člověka a jeho společenské postavení nebo Vás (halucinace/bludy – neexistující hlasové a obrazové vjemy – mumlání, nelogická a obsahově nesourodá řeč, napadání dalších lidí s nelogickými výkřiky, přesvědčení o novém řádu věcí – blížící se katastrofa, sebepoškozování.. Nebo zažíváte něco výše popsaného, něco co není pro Vás normální a somatické testy nic nenacházejí. Buď zavolejte 155 nebo si nechte poradit na speciálně na tyto problémy zaměřených místech:
Krize a jak ji řešit

Co by Vás mohlo zajímat:
Cvičením proti depresi?
Antidepresiva a jejich používání + chování k jejich spotřebiteli
Co neříkat člověku s depresí!

Seriál (pouze v aj), který by Vám mohl přiblížit život s depresí. V případě, že se deprese nediagnostikuje včas a neléčí se. Může dramaticky prohloubit negativní prožívání člověka a v nejtěžším případě může skončit sebevraždou. Pokud chcete i Vy něco změnit – vnímejte lidi kolem sebe, nabídněte jim pomoc – doveďte je na místa, kde jim pomůže odborník a pokud si už nevíte rady, zavolejte jim 155!
13 důvodu proč

Zakladatelka a autorka více jak stovky článků na webu Zdraví posláním (Gastroradar). Masérka v síti Infinit Vysočany – hotel Step. Od ledna 2019 Infinit Holešovice – hotel Absolutum Boutique. Studentka VOŠ oboru wellness a balneo. Ambasadorka destigmatizace duševních onemocnění. Zkušenosti s vedením dětské a rodinné jógy, dramatické výchovy a boulderového lezení pro děti..

O autorovi Výpis článků Podpořte autora

Napsat komentář