Je nezvladatelný, co s ním?

Poslední dobou se velmi často mezi rodiči skloňuje pojem hyperaktivní dítě. Snad každá druhá přicházející maminka má pocit, že právě její dítě musí být hyperaktivní. Přitom tomu tak mnohdy není. Proč se z nemoci stala móda?
Jakých nejčastějších omylů ve výchově dětí se dnes rodiče dopouštějí? Netýráte náhodou sami sebe zbytečnými pochybnostmi, jestli děláte pro svého potomka opravdu to nejlepší?
Všichni rodiče milují své děti, o tom není pochyb, jen ale mylně předpokládáme, že ony to cítí. Mnoho rodičů automaticky předpokládá, že jejich dítě ví, že ho milují. Dítě to ale vůbec nemusí vnímat, protože má jinou potřebu kontaktu a jinou představu. A když se člověk necítí milován, tak samozřejmě strádá. A když je to dítě, tak je to opravdu velký problém. U většiny dětí, ale i dospívajících to poznáme tak, že má problémy a upozorňuje na sebe nějakým nežádoucím chováním. Příčina pak není ale u dítěte.

Ádeháďák, sígr, zlobivec či dokonce hajzl nebo spratek..
Jako bývalá učitelka (22 let) -specka, to znám. V každé třídě je nejeden kluk, který nese nálepku sígr, nevychovanec, zlobivec a podobně. Který denně drásá a zkouší pružnost nervů učitelů. Často je následně odporoučen do poradny či k odborným lékařům, aby následně byl zamedikován a tím se zklidnil. Je opravdu toto nutné?

Přišel s maminkou, kučeravý kluk, oči plné jisker a pravda hned ho bylo všude plno. Podal mi ruku se slovy: „Ahoj, já sem Jirka a mám AHDH.“ Paní učitelka říká, že se to nedá vydržet, že jsem horší než 100 čertů. Na tváři se značil úsměv.

„Fajn, já jsem Iveta, tak si o těch čertech povíme, souhlasíš? Maminku na chvíli pošleme na kafíčko a uvidíme“.

Jirka hbitě souhlasil.

Na vyzvání, jak je to tedy s těmi čerty se rozpovídá. Vím, že zlobím, vykřikuji a občas vylezu na lavici. Ale jak to mám udělat, když chci něco říct a paní učitelka mne nevyvolá. A když ano, nenechá mne domluvit, po první větě, řekne dobře, to stačí. Když jsme si povídali o tom, co se nám líbilo na výletě, chtěl jsem jí říct, že to byl moc fajn výlet, byli jsme v ZOO, mám moc rád slony a zrovna o nich vím hodně, dívám se na přírodopisné filmy. Po první větě, mi řekla ať to zkrátím.

Naštvu se a pak vykřikuji, ona mne napomíná a nakonec buď dostanu poznámku, že jsem drzý nebo mi řekne, že už se to nedá vydržet a jestli nepřestanu, vyhodí mě za dveře. To nakonec neudělá. Někdy mě provokují kluci, někdy se mi i posmívají. Když mě to popadne, házím vším okolo sebe, občas i někoho praštím. Mluvím sprostě a řvu. Pak je mi to líto, taky jsem už brečel. Jenže to bylo pak ve třídě peklo.

A pak to z něj vypadlo: Kdyby mi tak paní učitelka dala čas, abych jí to vysvětlil“ tak by přece věděla, že nejsem tak hroznej.

Pak Jirka chvíli mlčel.

„Takovou učitelku bych chtěl, jako vy, povídá po chvíli, aby mě poslouchala“.

„Jsem moc ráda, za to, co jsi mi vše řekl, vážím si toho, dovedu si představit, že to pro tebe nebylo jednoduché“.

„Nebylo“ odpověděl Jirka s úsměvem.

Přišel čas pro maminku. Snažím se maminkou situaci probrat, marně. Maminka mne často přerušuje, vyřeší 2 hovory a útržkovitě mi sděluje situace ze školy. Jirka se snaží mamince oponovat a situace vysvětlovat, je však pokaždé okřiknut a odbyt. Kroutí se, poposedává a nepřestává skákat do řeči, což značně nervózní maminka komentuje slovy. „Tak to vidíte, je prostě hroznej, nedá pokoj“.

Vidím úplně jiného Jirku, než když jsme mluvili spolu.

Hodnotit výchovný přístup maminky dnes není na pořadu dne, ale je důležité si uvědomit, že ke všemu, co dítě dělá, má vždy svůj důvod. Je ukryt hluboko a dítě není schopno kontroly svých emocí. Dítě se v prvé řadě učí nápodobou. Je však v prvé řadě hledat cestu k pochopení a respektovat to, že dítě svým chováním volá o pomoc. Je třeba slyšet a jako dospělý mu pomoci tím s respektem projít.

Tím, že dítě budete trestat, křičet na něj či budete se chovat odtažitě, tím jen učíte dítě toto řešení jako vzor, bez jakéhokoliv respektu k jeho pocitům a potřebám.

Pokud za všemi těmi projevy volání o pomoc uvidíme zraněného chlapce, kterého něco trápí, dáme mu prostor a respekt k tomu se vyjádřit, pak je možné společně najít cestu a trápení uzdravit.

Nejdříve je však potřeba uslyšet dětské volání.  

Když začnete slyšet, budete dost možná první, kdo ho uslyšíte a nebudete ho trestat za to, že se cítí sám a nepochopen. Dost možná stačí se ho zeptat, co ho bolí, trápí a co by v tu danou chvíli potřeboval nebo jen pochopení, že je právě rozlobený, něco ho bolí, či je smutný. Dost možná to bude start ke změně, která změní tu nejistotu uvnitř, co ho tlačí do toho, být sígrem a být jako 100 čertů.

Když místo toho, aby se říkalo, jaký je a co dělá špatně zjistíme, že je účinnější upřímně říci, jak a co potřebuji, co se mi líbí/nelíbí, z čeho mám strach, co mi vadí. Rovnou a přímo.

Potřebujeme-li něco vyřešit, je potřeba přizvat dítě k řešení situace, k pomoci či nápadu. Jistě se vyhovující společné řešení najde.

V neposlední řadě respektovat, že jsme si v situaci partnery.

Fenomén dneška jsou takzvané hyperaktivní děti 

Kde se vzalo najednou tolik dětí trpící touto poruchou, anebo říkáme hyperaktivní každému dítěti, které rychleji popoběhne či nevydrží několik hodin nakupovat v Hypermarketu ? 

Sensitivita u dětí je zvýšená a není divu. Nelze děti pustit na ulice, hřiště, do parku samotné, co kdyby se jim něco stalo, takže my je máme víc na dohled. Taky si víc všímáme toho, jak se chovají, jak a kde běhají. Taky po nich chceme, aby naplňovaly nějaká kritéria – mají někde sedět, mají něde čekat, klademe na ně společenské nároky a stále je jim připomínáno, co dělat nesmí, nemají, nemohou. Dobře myšlené rodičovské věty typu “ Neběhej, budeš ulítaný a nemocný“, “ Nelez tam nebo spadneš“, Dávej pozor, nebo se umažeš“ a podobné, dítěti moc prostoru k vybití své energie neposkytují. Zde se opět nabízí otázky pro rodiče, jak oni prožívali své dětství a s jakými omezeními se museli od svých rodičů pasovat a zda jen nepokračují v rodinné tradici.

Pravda je, že neklidných dětí přibývá. Více chlapci, než dívky. Určitě je tam více příčin. Jedna z těch příčin je opravdu nezralost. Děti dozrávají různě, ale přitom mezníky jsou pro všechny děti stejné. Velmi často se s tím setkávám při vyšetření školní zralosti.

Dítěti jsou tři roky, teď dokonce dva a jde do školky. Maminky to potřebují, pracovní pozice nečekají, někdy je tam dávají ještě dříve. Ani některé tříleté natož dvouleté dítě na to není absolutně zralé. A když není zralé, tak najednou z toho stresu, který přijde, když se dostane do situace, která je pro něho obtížná, tak se začne chovat hyperaktivně. Kromě větší dráždivosti nervového systému, kde se skutečně jedná o poruchu, tu jsou ještě psychosociální příčiny, které souvisí s výchovou. Rodiče dítě vychovávají takovým způsobem, že ho zneklidňují, dlouhodobě, chronicky, tak mohou dítě klidně dovést až do té poruchy.

V současné době je zvykem, že na každý i drobný problém hledáme názor autority

To, že je zvykem říkat, že všechny děti jsou snad hyperaktivní, neposlušné, nevychované a bez úcty, vypovídá také o tom, že jsme sami labilní, že toho málo vydržíme, nebo že jsme v těch výchovných postojích tak nejistí a tak rozkolísaní, že vlastně v okamžiku, kdy se dítě chová jakýmkoliv způsobem pro nás rušivě, tak pro to potřebujeme najít nějaké odborné zdůvodnění.

Iveta

Mgr. Iveta Pízová
speciální pedagog
rodinná terapie, koučink

O autorovi Výpis článků Podpořte autora

Napsat komentář