Mami, já dělám, co můžu

13. 5. Dnes je svátek všech mám, maminek, mamineček či matek a tak bych chtěla přispět tímto jen pár dní starým příběhem.

Dnes zacílím více na maminky, neboť téměř vždy přicházejí maminky ohledně podpory, jak fungovat lépe se svými dětmi. Dnešní příspěvek se bude týkat hodnocení – být perfektní matkou. Tato ambice se v současné době zcela bez zábran dere na první příčky rodičovství. Obrovské množství dostupné literatury, informací, odborných knížek, časopisů s tématy např. jak vychovávat děti, jak nepromarnit jejich talent, jak ovlivňovat jejich vývoj dokonce už i v těhotenství se nese ruku v ruce s významným protipólem tohoto množství různých odborností a to je narůstající rodičovská nejistota. Rodiče  jsou tak zahlceni všemi informacemi, že se naprosto ztrácí intuitivní rodičovství. Tlak na výkony dítěte ve škole, na rozvoj motorických, rozumových i emocionálních složek jeho osobnosti a neméně  dále rozvozy na velké množství různých kroužků, sportovních aktivit a dalšího naplňování volného času klade na maminky velké, nejen časové nároky a přináší značné množství stresu a nejistoty, která opakovaně vede opět k vyhledávání již zmíněných odborných informací. Takový začarovaný kolotoč, ze kterého se jen těžko pro jeho rychlost vystupuje.

Tím, že se mnohem více dnes čte a přemýšlí, vládne nejistota rodičů, jestli všechno dělají správně a tím roste větší tlak právě na výkon a perfekcionismus. Dříve i samostatná výchova probíhala mnohem přirozeněji, tolik se o ní nepřemýšlelo. Dnes dětské hřiště zejí buď prázdnotou nebo pokud jsou děti na hřišti, tak dostávají tolik informací, co mohou a nemohou, že si vlastně volný pobyt ani neužijí.

Můj příběh se týká zcela obyčejné 4- ky z matiky, která však vyvolala pochybnosti právě onoho perfekcionismu či dokonalosti.

Byla to „4“ z matiky dívky, která je žákyní 2. třídy. Dívky, která, už když přišla na „vyšetření“, raději však budu říkat- zjištění míry podpory do školy, tak mne zanechala v údivu svou obrovskou snahou uspět v každé situaci a osobním nastavením toho, co je úspěch. To, že každý touží být úspěšný, dobrý, přijímaný, chválený, to je v pořádku, jen čím dál více častěji se u dětí setkávám s nepřirozenými a nepřiměřenými reakcemi v situacích, když se něco nedaří. S maminkou jsme v té době po „vyšetření“ vše prodiskutovaly a vysvětlily si, co takový požadavek na výkon s sebou přináší.

Utekly „4“ měsíce a maminka volala s problémem, že dcera dostává ve škole špatné známky a to z důvodu toho, že nestačí v matematice vše spočítat, navíc prý často uvádí jako problém vysoký hluk ve třídě a následné okřikování dětí paní učitelkou a pak už nemůže počítat. Tohle přeci nejde, aby kvůli druhým měla špatné hodnocení, sděluje maminka. 

Jedinou možností bylo si situaci a potřeby všech zúčastněných sdělit a tak se konala schůzka, v jejíž čele nesla poselství právě „4“. Chvíli trvalo, než se vybouřily všechny emoce, stres a naštvání na obou stranách, tedy té rodičovské a té školské a teprve poté se již v klidné atmosféře přicházelo ke sdělování potřeb ( těch důležitých), kde najednou ona „4“ přestávala hrát svou roli. Najednou jakoby neexistovala. Potřeba či představa maminky, že dobrá známka je maximálně 2 a to jen občas, se měnila ve více a více viditelnou svou potřebu přehnaných výkonů, které se dívka seč může snaží plnit, aby splnila zase svou potřebu „býti pro svou maminku dobrá“.  Sdělení maminky, že to po své dceři přece nechce, jen ukázalo, že každý člověk má své potřeby a  často je dělá kvůli druhým. Mamko, ale já nepotřebuji tvoji dokonalost. Jen pochopení, jakoby znělo z úst dívky. Tahle věta maminku zasáhla přesně na pravé místo. Určitě je vám jasné na jaké, vždyť každé dítě je pro maminku ten nejcennější dar, který přeci nemá podmínky. Nezmění se přeci tím, že chybuje, nebo že se mu něco nezdaří a klidně opakovaně.  A „4“ , ta zaslouží velké ocenění, bez ní by to dál pokračovalo, no,  kdo ví jak. Následně jsme již hovořilo o tom, co je pro děti podstatné a co dané hodnocení přináší. Důležité je, aby se hledalo a komunikovalo o potřebách, pocitech a aby dítě rozumělo tomu, co se po něm vůbec chce, neboť to, co si myslí dospělí, že je přeci „jasné“, je často jasné jen pro ně, rozhodně ne pro jiného, tím méně pro dítě.

Každý člověk dospělý nebo dítě má potřebu svého vlastního „Já“. Veškeré potřeby jsou zaměřené na posílení a budování SEBE- DŮVĚRY. Je to snaha dosáhnout uznání, být důležitým, být významným a váženým člověkem a to s různou intenzitou a v různých kombinacích.Pocit sebedůvěry se nevytváří v dospělosti, ale od prvního nadechnutí v životě. Čím více přichází povzbuzování tím se důvěrou a podporou zvyšuje SEBEHODNOCENÍ.

SEBE- HODNOCENÍ- SEBE

zvyšujeme dáváním možností dítěti samostatně rozhodovat a jednat, čímž přirozeně zvýšíme míru zodpovědnosti a zároveň zcela přirozeně si dítě osvojí morální a kulturní zásady a pravidla, což vede k uznání vlastní osoby a to se odrazí na ocenění jeho výkonů a tím přichází jistota, že ostatní mě vidí tak, jak se vidím sám.

snižujeme podceňováním a přeceňováním a tím následnou kontrolou a nucením k výkonu, čímž v dítěti utvrzujeme pocit, že rodiče chtějí jen známky nebo výkony a ono (dítě) je vůbec nezajímá. Rozhodování za ně ve všem a následně tlak a očekávání, vyvolává v dítěti pocit, že když to nesplní, není hodné dítě. Často dítě přináší své potřeby, pravda různými způsoby, ale pohrdání jimi, vyvolává v dítěti pocit – nikdy nesmím dělat, co chci.

Vyjdeme-li ze základního zákona „Jak ty mě, tak já tobě“ a to “ V dobrém i zlém“

Pak i dítě reaguje určitými způsoby, které dospělému ukazují, že něco je v nepořádku z jeho strany (strany rodiče).

Buď dítě „spolkne“ svou urážku a uzavře se, co vede k nesamostatnosti a letargii. Když si dítě prožije zkušenost, že jeho vlastní snaha nic neznamená, stává se plně závislým na signálech zvenčí. Podpoří to ještě strachem z trestů a zákazů. Pak je pro dítě těžké dělat cokoliv, raději nedělá nic, aby nic nepokazilo.

Nebo zvolí strategii nějakého úhybného manévru či výmluvy. Začne si vymýšlet nebo lhát.

Další možností je, že dítě zareaguje vzpurně, odmítáním, neposlušností a to vše s cílem zasáhnout rodiče a jejich  pocit sebedůvěry. (přece my rodiče jsme rozhodující). Je naprosto jedno v jaké věkové kategorii se dítě nachází. Malé dítě dítě ztropí scénu před hračkárnou a dovede jí vygradovat tak, až rodiči před zraky diváků kolemjdoucích ujedou nervy a dítěti jednu plácne a pak se viní. Nebo nevydrží ten křik na veřejnosti a hračku koupí. Dítě pak již s takovou reakcí počítá. čím větší je dítě, tím náročnější jsou situace. Tak jako tak, rodič vždy prohrává.

Co tedy zaručeně funguje, je prostě otevřít srdce a sdělit si potřeby svého „Já“ obou stran. Svá očekávání a potřeby dítěti vysvětlete a své přání zdůvodněte, aby dítě vědělo, co od něj čekáte.

Tak jako „4“ zasela semínko pochopení, že být žákem je vlastně také práce, lépe řečeno povolání. Dítě sice není za svou práci placeno, je však vystavováno tlaku na výkon a to patrně ještě vyššímu než dospělý v normálním zaměstnání. Vyslechne jistě mnohem více výtek a kritiky na adresu své práce než je obvyklé. Musí denně vybojovat mnoho soubojů, o kterých vy, jako rodiče nemáte ani ponětí.

A tak maminky, rodiče, prarodiče postarejte se prosím o to, aby vaše dítě vnímalo a prožívalo domov jako protipól svého pracoviště. 

„Včera jsem si myslel, že všechno vím líp. Proto jsem chtěl měnit své dítě. Dnes mu chci rozumět,  a proto začínám měnit sebe.“ (citát neznámého autora)

Iveta
více o mne a poradenství pro rodiny zde

Mgr. Iveta Pízová
speciální pedagog
rodinná terapie, koučink

O autorovi Výpis článků Podpořte autora

Napsat komentář