Konflikty kolem hranic

Setkávám se denně s rodinami, maminkami, rodiči, dětmi, dospívajícími, kteří přicházejí se svým vlastním osobitým příběhem, každý se svým pohledem a potřebou najít svou cestu nebo alespoň podpořit v cestě hledání vzájemného porozumění a porozumění sobě. Každý příběh stojí za to, aby se stal inspirací pro ty, kteří jsou třeba ve stejné či podobné situaci.
Proč o pomoc, kterou jí dávala – ona nestála, ale vždy jí znovu o pomoc požádala?
První příběh je o tom, jak bez-mezně milujeme své děti, že zapomeneme, že vše nutně musí mít své hranice – i dno. Že jsme -li na dně a donucení ke změně, možná je to jediná cesta – vzhůru. Vaše děti sice určují směr, ale vy stanovujete prostor.

Abychom si navzájem porozuměli, nesmíme mlčet, je třeba komunikovat. Jen tak můžeme předejít nedorozumění a to i přesto, že nedorozumění je přirozenou součástí každého vztahu dvou odlišných jedinců.

Přišla sama, žena středního věku, upravená, unavená s doufajícím výrazem ve tváři a snaživým úsměvem. Budu ji říkat Ema. Těžce usedla a začala aniž bych položila úvodní otázku, co mohu pro ni udělat.
Ema byla matka dvou dcer, teď již dospělých, důvod, proč přišla, byla potřeba se ujistit, že udělala správně. ( Úplně jsem nevěděla, co, ale bylo cítit, že Ema, chce mluvit, řídit si a ujišťovat se ve svých myšlenkách za přítomnosti někoho, kdo jí to posvětí).
Žije s manželem více jak 20 let, standartní manželství, rozumí si, vyhoví si, mají se rádi. Ne, že by bylo vše vždy růžové, ale to není nic divného, to není nikde přeci. Starší dcera – budu jí říkat Petra se celkem rychle osamostatnila, žije a pracuje od svých 18 let v zahraničí a přijíždí tak 2 x do roka jen na pár dní. Mladší dcera- budu jí říkat Jana, teď již dospělá, je již také pryč z domu, ale velmi krátce. Potíže, které Emu přivedly se týkají Jany.

Nikdy s ní právě potíže nebyly, spíše více s Petrou. Jana jako dítě bývala velmi temperamentní, hodná, poslušná, přátelská a dost empatická. Často však jako dítě mívala strach hlavně o mě. Stále se ujišťovala, zda se vrátím a bylo jedno zda jdu s prádlem na dvorek či nakoupit. Hodně sportovala, stále potřebovala nějaký program činností. Nejčastější otázkou bylo -“Co budeme dělat?“ Období „vzdoru“ – vývojové období jí minulo, stejně tak období puberty nebylo nijak dramatické. Problémy začaly až tak kolem 16-17 roku, kdy se rozhodla, že nechce jít ve svém oboru až k maturitě, že přejde na tříletý obor a i tak poslední ročník dokončila s individuálem a velkým sebezapřením zkouškou napodruhé. Vyučila se tedy, obor aranžérka dělat nechtěla, začala tedy pracovat, měnila zaměstnání, občas nějaká brigáda. Věděla, že pokud bude bydlet s námi vztahuje se na ní nájemné a poplatky.
Začaly se kolem Jany dít zvláštní věci, chodila sem tam ven, nadělala dluhy, sem tam si něco půjčila od kamarádek, sem tam se něco rozbilo v práci.
Často jsme spolu mluvily celé hodiny, komunikovaly sms , snažila jsem jí chápat, co jí děje, sama vždy říkala, že neví proč se jí toto děje, že sestra je na tom dobře a jí se stále dějí divné věci a nedaří se jí.
Když odcházela s kamarády, noci jsem nespala, bála se vypnout mobil a děsila, že přijde sms, že se zase něco stalo. Myšlenky se potvrzovaly, vždy bylo něco, co se dělo- tu úraz lehký, tu ztráta dokladů, tu opilost. Když byla situace vážná volala,buď jsem pro ni jela či jsem s ní komunikovala v telefonu do té doby, než přišla domů. A dále jí pomáhala s platbami všech obtíží. Cítila jsem, že to není správné, jenže strach, že se jí něco stane byl silnější. Často, když jsme spolu rozmlouvaly jsem jí sdělovala své pocity, co mě trápí, ptala se na její, snažila se jí vysvětlovat, ptala se proč? Snažila se chápat. Strach rostl každým jejím opuštěním domu večer, napadaly mne různé myšlenky.
Situace se stále opakovaly, vždy nějaká, nová práce, brigáda, nový začátek, chybějící platba.
Finanční částky narůstaly a já pomalu přestávala zvládat pomáhat. Snažila jsem to nějak přežit, ptát se sebe, co mi Jana ukazuje, nad čím se mám zamyslet? Proč se toto děje? Proč se to dokola opakuje?
Věděla jsem, že jí nemám dál dávat peníze, ale strach, co tedy bude dělat a víra, že pochopí,mne vždy vrátily ke slovu naposledy.

Je jedno v jakém věku přijde toto vývojové období – vzdor. Zda v 5, 6 letech či v 16 ti. Každopádně je to signál – prostě dětský způsob komunikace směrem k dospělému : „Mami, ty mě neposloucháš, ty mě nevnímáš, ty mi nerozumíš, ty tu se mnou nejsi“.
Předstírání, že se nic neděje si dítě vyhodnotí jako, že těžké věci, které se mnou cloumají, se předstírá, že nejsou.

Děti nás již nebudou poslouchat, budou si dělat věci po svém. My jsme rodiče poslouchali a tohle si vůbec nedovolili. Připadá nám divné, že je dítě neposlušné a tak s tím něco chceme udělat, snažíme se mu domlouvat či trestat. Ale nic s tím nenaděláme. Ani psycholog, psychiatr ani rodič s dítětem nehne. (pokud ho samozřejmě nenadopuje léky) Naopak dítě se bude ještě více vzpouzet. Děti, vědí, jsou moudré. Učí rodiče být sami sebou, což oni už umí. Rodiče se ohlížejí na ostatní a hledají v nich lásku, proto poslouchají a nedovolí si, co by chtěli. Děti se už mají rády, a proto si dovolí nebrat ohled. Máme se od nich učit mít se rádi.

Ema dopovídala, oddychla si a než jsem stačila položit vhodnou otázku, nadechla se a opět spustila. Tak toho byla plná. ( Běželo mi hlavou, nějak se mi z rodiny vytratil manžel…)

Asi se mě chcete zeptat, jak to mám já se svými rodiči. Pravda, více mně zajímal manžel v tento okamžik, ale přikývla jsem.
Vyrůstala jsem s rodiči a babičkou. Babička mne byla vším, rodiče chodili do práce a babička, protože jsem nechodila do žádného zařízení jako jesle či školka, se o mě starala. Byla brzo vdovou a tak jako otcova matka žila s námi. Téměř celý rok jsme trávili na chalupě v přírodě. Dalo by říci, že prvních 6 let mne vychovávala babička. Hodná, klidná, věřící žena, která velmi trpěla odchodem svého muže. Často jako malinká holčička jsem s babičkou absolvovala cestu na hřbitov, kde babička usedavě plakala a často mi opakovala – děvenko, nechtěj být sama. Samota je děsivá, smutná a nebezpečná. Co já si jen počnu.
Když mi bylo 6, narodil se bratr, máma se začala hodně věnovat bratrovi a mne se se vší všudy táta a to jak se školou, tak se sportem. Byla jsem tátova holka. Ovšem nároky byly veliké, ve škole nejlepší výsledky, ve sportu makat, dokazovat, potvrzovat své výkony, porážet soupeře. Nelhat, vše dělat na 100 procent, jinak to nemá význam, nejdříve jsou povinnosti, potom zábava. Když – tak, bylo pravidlem. Často se zlobil, křičel, když jsem se snažila obhájit svůj názor, bylo to ještě horší. Takže jsem makala, poslouchala, pomáhala se vším, neboť jsem byla ta starší, rozumnější a zodpovědná. Když se mi něco nepovedlo s hrůzou jsem čekala, co přijde. Výčitky, proč jsem neudělala to a to, proć… Později mi babička i máma říkaly stále, ať se nehádám, že je pak kvůli mně křik. A tak jsem se naučila plnit vše. Co se po mně chtělo, říkat, že je to v pohodě, ikdyž mně to vnitřně drásalo, vyhověla jsem raději, hlavně, aby nebyl ten křik., který babička nesnášela. Takže heslo „Neříkej to tátovi“ se stalo heslem celé ženské naší linie, do které se později připojil i bratr. Možná proto táta, čím dál tím víc křičel, když mu nikdo nic neříkal.

Když mi bylo 18 rodiče se s bratrem odstěhovali a já zůstala s babičkou. No né tak úplně neb otec stále pravidelně docházel za matkou kdykoliv. Vdala jsem se a s mužem jsme bydleli stále s babičkou, její zdravotní stav se zhoršil, já v té době měla již dvě dcery a zároveň se s otcem dělila o péči babičky. Situace byly náročné, křiku mnoho a já stále nic neříkala tátovi. Odstěhovali jsme se měsíc po smrti babičky. Celá péče trvala asi 6 let, brala jsem to, jako že babičce péči vracím. Vlastně jsem se nikdy nevzepřela otci. Na druhou stranu, když rekapituluji, i já jsem byla závislá na něm i s finanční podporou, kterou poskytoval, ale teď vidím, že si tím také asi udržoval důležitost potřeby.

Děti možná nejsou dokonalé v poslouchání svých rodičů, ale obvykle jsou naprosto dokonalé v jejich napodobování. Od koho se také mají učit, když rodiče jsou nejblíž?
Rodiče mají zvláštní snahu vzorce chování do svých dětí násilně otisknout. Zkoušejí jim určovat, kudy mají v životě jít, jak se rozhodovat, rozmlouvají jim jejich nápady, vydírají, vyhrožují a pokaždé je to „v zájmu dětí“, tak to říkají.

Musíme si však včas uvědomit, že to, co nám rodiče říkali, nebo v co věří , vychází z nich. Každopádně to nesouvisí s našimi možnostmi.

Teď již otázka na manžela byla zbytečná. Ema mlčela a chvíli poslouchala.
Stejně tak dlouho jste pomáhala Janě a neměla odvahu to sdělit manželovi – otci. Tak silný byl ženský program. A vaše dcera přidávala na síle, aby vás to dovedlo ke změně tohoto programu. Často v podobných situacích nejednáme vědomě, ale naše chování řídí autopilot a nejsme schopni dohlédnou důsledky našich rozhodnutí.

Je to tak, sdělovala Ema téměř po 2 hodinách, poslední tečkou bylo, když Jana jela ke kamarádce vrátit nějaké věci a volala, že si šla něco koupit a někdo jí ukradl doklady a papíry od auta. To byly poslední kapky, kdy si telefon převzal manžel a věci nabraly rychlý spád. Jana se odstěhovala, našla si práci a celkem se jí daří. Papíry od auta i doklady se nakonec našly.

Není to sobectví, naopak projev lásky k člověku, který se ocitl na dně. Vaším úkolem není vyřešit jeho problémy, ale pomoci mu, aby je vyřešil sám. Je to důležité pro jeho odraz ze dna. Na dno ho nedostaly problémy, ale postoj. A ten musí změnit, pak začne stoupat.

Ema si ujasnila a už s jistotou věděla, že, to, co se událo, vše do sebe zapadalo a bylo dobře, jak to dopadlo. Uvědomila si, že teď s manželem mají k sobě daleko blíž a že už nemusí nikomu dokazovat, jak vše zvládne na 100 % sama, ani nemusí potvrzovat nic. Ví, že to s výkonem nemá nic společného a že to po ní nikdo ani nechce. Také ví, že být sama není nic nebezpečného, teď je již dospělou ženou a ne tou malou holčičkou. Také si ujasnila, že je správné, že Jana vykročila.

Každý máme své různé zakódované  „pravdy“ svých rodičů či prarodičů. Je skvělé se sám sebe ptát, být sám se sebou. Je však důležité jaké otázky sami sobě položíme. Otázky začínající Proč?… mohou člověka svést z cesty úplně někam jinam. Je funkční ptát se vhodnými otázkami a pak se i zoufalství mění v radost.

S těmi otázkami vám mohu pomoci, naučit vás si je klást a měnit tím nevědomé jednání ve vědomé.
Iveta

Mgr. Iveta Pízová
speciální pedagog
rodinná terapie, koučink

O autorovi Výpis článků Podpořte autora

Napsat komentář