Doma x Domov

V dnešním příspěvku se nebudu věnovat příběhu z klientské praxe, ale příběhu, který mne natolik zasahuje, že považuji za důležité ho sdílet. Je to pro mne velmi bolestný příběh, citlivý a stále živý. Možná, že mne toto sdílení pomůže si utřídit myšlenky a uklidnit emoce, které mne provázejí vždy, když na Květušku vzpomenu.

Květuška je žena, kterou dělí tři roky od věku rovných 100 let. Není mou příbuznou ani nijak spřízněnou, co se týče rodiny. je však mou obrovskou životní inspirací, láskou a radostí. Vždy, když mám možnost s ní sdílet čas, je to tak neuvěřitelné nabíjející čas láskou, pokorou, upřímnou radostí a něhou, že si sama přeji takto smýšlet. Nevím přesně kolik, ale známe se již řadu let, vždy v době letního času vyrážím do míst, kde Květuška žije v jedné malé místnosti v domečku, který sdílí ještě s hodně vzdálenou příbuznou. Jelikož v tom samém místě o dům dál letně bydlí má kamarádka, není den, kdy by Květuška neprosvěcovala náš čas. Obdivuhodně svým temperamentem mašíruje s lehkou podporou hůlky přes výkopy, zcela jistě krok za krokem. Je naprosto soběstačnou ženou, které  neujde jakákoliv změna v přírodě, ať jde o rozkvetení kvítku, či zvětšení plodu. Často jí říkám, že je pozemským Andělem. Miluje malé turecké kafíčko a trochu sladkého k tomu, vždy s poděkováním, pokorou a slovy – Já spokojená-zaplať pán Bůh si vychutnává každou vteřinku na tomto světě. Nezapomene připomenou, že jen pán Bůh ví, co a jak a že se musí o sebe postarat. Má neuvěřitelný přehled, ať zabrousí člověk do politiky či sleduje pilně Tour de France, sledovat Květušku, jak prožívá, každou zatáčku nebo pád účastníků, s jakým zaujetím a procítěním dané situace je obdivuhodné. Když vypráví, svůj život, své dětství, člověk, jako byl s ní. Není možné jí nemilovat.

Ještě nutno dodat, že Květuška je od dětství člověkem s handicapem a to hluchoněmotou, kterou však tak během života eliminovala, že není problém s ní dlouze hovořit a velmi dobře rozumět. Ještě nedávno absolvovala výlety do Zoo a na jiné pamětihodnosti.

Pravdou je také, že je to rok zpět, kdy měla doma nehodu pádu a dlouho pobývala v nemocnici, ovšem zotavila se obdivuhodně a motivace být doma ve svém a na zahrádce jí hnala k uzdravení. Teď bohužel před pár měsíci upadla doma, prodělala zánět, ale opět se zotavila bez jakýchkoliv následků, tím myslím na radosti života a myšlenkové zaujatosti jí pán Bůh daroval dále plnost. Jen bohužel strach okolí a lidí, kteří cítí ze svého pohledu zodpovědnost za Květušku a její další ochranu před Bůh ví čím, navrhli, že by bylo „lepší“ pro ní, jít do bezpečí Domova pro Seniory.

Každý člověk má však jen jeden domov a ač Květuška souhlasila, ale jen z důvodu, že nechce druhým přidělávat obavy a to její generace prostě tak má, její život nabral úplně jiný směr. Moje návštěva Květušky v Domově Seniorů ve mne zanechala hluboké pocity smutku, nespravedlnosti, bezmoci, zoufalství a pocitu, že nikdo nemá právo rozhodovat o tom, co je pro druhého lepší. Uvědomila jsem si, a pochopila svého tátu, který toto nedopustil u své matky a to byla moje babička rozumově nemocná a tím to přinášelo velkou zátěž pro celou rodinu. Do poslední chvíle byla doma, mezi rodinou, ač se zdálo, že si to neuvědomuje. Chápu, že vše je myšleno dobře s myšlenkou poskytnutí té nejlepší „bezpečné péče“ a toho nejlepšího, ale stojí o to ten člověk? Má přece svá právo rozhodnout se, že chce být doma, ikdyž to možná zdánlivě skýtá větší riziko.

Květuška sdílí prostory s babičkami a dědoušky nemocnými, kteří potřebují denní péči, má pravidelně přichystané jídlo, nemusí se o nic starat, ano může ven na zahradu, projít se, koupit si kafíčko v bufetu či automatu, Její radost střídaná se slzami, které polyká a potlačuje, s otázkou, Co udělala?, že musí být zavřená, zůstává v péči a „pseudobezpečí“. Tak dlouho žila sama soběstačně a na konci života je jí dána péče, o kterou však nestojí, není nemohoucí, není nemocná, je smutná z každého skonu okolo ní a víkendy, kdy se vrací domů, jí přinášejí stále silnější otázku Proč? Proč nemůžu, co udělala? Vždyť padne každý a to i klidně na chodbě Domova Seniorů před zraky lékaře. Co jí drží je to, že pán Bůh ví proč, jak dlouho bude tlaku odolávat ví opravdu jen On.

Uvědomění, že jediné, co mohu pro Květušku udělat, je všechny pocity sdělit těm, kteří mohou situaci ovlivnit a pak pomoci Květušce najít sílu, aby svůj smutek sdělila sama a překonala tak, generační a výchovné způsoby života a to není jednoduché. Pak zbývá se jen smířit s tím, že hranice pomoci mají své limity a že nelze řád života měnit podle sebe a toho, co by si člověk přál. Co jsem si však důležitého uvědomila a to je, že je vždy zapotřebí své pocity sdělit, ikdyž má člověk strach, co bude, když to řekne. Dusit je v sobě vede k tomu, že druhý pak rozhoduje za nás a bohužel za tichého souhlasu našeho. O to je to bolestnější. I tímto uvědoměním jsem se vrátila k sobě do svých životních situací, kdy jsem stejně jako Květuška raději nic neříkala.  

Nevím, věřím a chci věřit, že se Květuška vrátí domů a ještě pár let bude šťastná na své malé zahrádce pozorovat každou kytičku, či spadlé jablko, nevím…snad pán Bůh ví, kde je šťastná.

Možná se nabízí otázka k zamyšlení – Jak se v této chvíli zachovat? Respektovat přání Květušky s tím, že se může přihodit cokoliv a připouštět si vinu spolubydlící, že jsem nedostatečně zajistila péči či respektovat právo každého člověka rozhodovat o svém životě sám?

Rozhodně můj pohled je zjednodušen tím, že nejsem tou, která musí toto rozhodovat. Zajímaly by mne vaše názory, pohledy či postřehy. Být doma nebo žít v domově.?

Iveta

 

 

 

Mgr. Iveta Pízová
speciální pedagog
rodinná terapie, koučink

O autorovi Výpis článků Podpořte autora

Napsat komentář