Psychiatrická nem. Bohnice a prevence relapsu 3.

Předchází:
Pomoc, krize, antidepresiva 1.
Psychiatrická nemocnice Bohnice 2.

Bohužel ne každý ještě v našem 21. století chápe, že psychická/duševní nemoc je to stejné jako fyzická nemoc. Je to nemoc mozku (našeho nejdůležitějšího orgánu v těle) bez toho bychom nežili, jako můžeme žít bez nohy. Měli bychom se naučit rozpoznat, že se něco děje. Ať už u sebe nebo u jiných lidí. Zapsat si do paměti, kde a jak se tyto duševní nemoci léčí, pokud přijdou a předcházet jim správným životním stylem. A hlavně si uvědomit, že to není 13. komnata, je větší odvaha se léčit, než se schovávat a popírat sami sebe ze strachu z dočasných vedlejších účinků léčby nebo ze strachu z reakce okolí. Nic nestojí za to utrpení při krajních výkyvech nemoci.

I když jsem vedle bohnické léčebny vyrůstala nikdy jsem neviděla tu normálnější stránku, protože té si člověk moc nevšimne.. všimnete si spíš někoho kdo si mluví pro sebe nebo mluví na někoho imaginárního – než někoho kdo se léčí s podobnou nemocí a je schopen tuto skutečnost utajit a pracovat klidně s Vámi v kolektivu. Otázkou je proč tajit? Bohužel kvůli pohledu skrz prsty, kterým byste takového člověka mohli začít sledovat nebo i odsuzovat. A to je velká škoda. Proto Vám chci tento proces přiblížit. Abyste viděli, co předchází diagnostice nemoci, jaký je proces léčby a jak následný život takového člověka probíhá.

BĚHEM HOSPITALIZACE – Psychiatrická nemocnice Bohnice:
Projevila se u mne hypománie (lehčí verze mánie): stalo se to díky změně antidepresiv, které jsem začala brát rok předtím. Když jsem prošla těžkým stresem, ve kterém šlo o kombinaci stresorů v rodině, práci, financích, škole, romantickém vztahu, probíhajícímu fyzickému onemocnění souvisejícím s bolestí – jednoduše v každé sféře mého života… Protože jsem už měla zkušenosti s vedlejšími účinky, nahlásila jsem to už asi po pěti dnech od doby, kdy mi došlo, že tahle spousta energie a inspirace asi není přirozená. Říkám, že to bylo štěstí, protože kdyby se mi to nestalo, tak brzo po změně léků, zcela určitě bych si ten stav užívala daleko déle. A tím pádem bych byla v léčebně i o několik měsíců déle, protože bych to možná dotáhla až k mánii. Úplně bych se vyčerpala, pravděpodobně bych dělala velmi špatná rozhodnutí a hodně utrácela… Projevila se u mě hypománie. Což je protikladem deprese v mé diagnóze Bipolární afektivní poruchy.

Do nemocnice jsem se dostala s epizodou hypománie, kde mi byla diagnostikována Bipolární porucha.
Trvalo to pět let od prvních příznaků než se zjistilo, že to co zažívám není přecitlivělost ani slabost. Což jsem si namlouvala stejně jako tomu věřilo mé okolí, když jsem zažívala pouze deprese.
Hypománie je ve zkratce: chorobně nadnesená nálada (kterou vidíte i na fotkách), vedoucí k nedostatku spánku, regenerace, rizikovému chování, promiskuitě, promrhání finančních prostředků – ztrátě seberegulace a sebeovládání – více předchozím článk. Psala jsem si deník a fotila jsem na mobil. Byla jsem tam dohromady pět týdnů. První dva týdny byly super zábavné na akutním oddělení, téměř vše mne bavilo v mém stavu. Všichni jsme procházeli nějakou nemocí a někdy to bylo až trochu děsivé, to chování dalších pacientů během jejich nemoci. Psaním deníku jsem si urovnávala myšlenky a v hypománii jsem jich měla opravdu mraky!! Taky jsem, ale měla 3s paměť. 🙂 Bavilo mne úplně všechno! Doslova všechno: byla jsem ještě víc komunikativní než normálně (chtěla jsem vyřešit všechno co mě trápilo – nefunkční vztahy – ne zrovna překvapivě to tomu nepomohlo), jedla jsem kila sladkostí, ostříhala jsem si vlasy… bylo toho spousta!

Příčinou psychiatrického onemocnění, vyvolávající symptomy, které Vás dovedou na příjem nebo k relapsu a do psychiatrické nemocnice je kombinace faktorů/stresorů: jako zneužívání návykových látek, stresová a traumatická zátěž nebo samovolné vysazení psychiatrických léků (bez dohledu lékaře) v kombinaci s genetickou predispozicí k psychiatrické nemoci. Častou příčinou je těžký stres – většinou kombinace různých stresorů. A následná nevhodná samoléčba jako užívání drog – vedoucí k závislostem nebo psychickým poruchám. (Různé možnosti zvládání stresu najdete zde na stránkách, ve více než dvaceti článcích.)

V léčebně potkáte mraky lidí s různými problémy, někteří si to způsobili sami třeba závislostí nebo nedodržením rad lékaře, někteří si závislostí způsobili další nemoci, někteří mají neurologická onemocnění a někteří jako třeba já mají poruchy nálad, které se vyvolají stresem (a to pozitivním i negativním). Téměř všichni máme společné jedno: náchylnost k onemocnění je v našich genech. Záleží na okolnostech výchovy, životním stylu a působících okolnostech v životě člověka (stresová zátěž, traumatické okolnosti) a jejich zpracování, zda se u nás nemoc projeví.
Já jsem se do Bohnic dostala, díky

Tady musím poznamenat, že si opravdu myslím, že v našem pokrokovém století naprosto chybí zdravé snacky! Ten příšernej automat plnej cukru, bylo všechno co jsme měli kromě hlavních jídel. Když jsme nemohli ani po areálu si koupit něco zdravého, ještě s téměř nulovou schopností se seberegulovat a tímhle automatem v dosahu… HRŮZA!!

Program léčby byl každý den plný různých terapií a každé ráno jsme byli vyslechnuti celým týmem doktorů. Ne všude jsme se dozvěděli něco nového, na Psychogymnastice nám paní (sestra/doktorka – nejsem si jistá), četla z časopisu o rakytníku. Což doteď vnímám jako obrovskou ztrátu času. Mínus za nekomunikativního a neschopného vést konverzaci Peer konzultanta, který nám k naší smůle v nepřítomnosti psychologa vedl konverzační skupiny. Peer konzultant je zajímavá funkce pro hospitalizované pacienty, ale musí to být komunikativní člověk, který nemá problém s komunikací. Mimo tyto terapie, byly všechny ostatní na úrovni a opravdu probíhaly. A cítila jsem, že na mě mají nějaký účinek. O těch jsem psala v minulém článku. Ve výše popsaných jsem umírala nudou několikrát za týden, neskutečně jsem se musela ovládat, abych tam vydržela. Během těchto terapií jsem často chtěla odejít nejen z místnosti a brečet nad zbytečností promrhaného času, ale také z celé léčby. Vím, že jsem nebyla jediná v zoufalství nad těmito terapiemi. Ale díky bohu pro nás jsme vydrželi. Kdyby za mojí léčby byl přítomen psychoterapeut nebo psycholog tak by to bylo opravdu skvělé a určitě by se naše uzdravení urychlilo. I přes to, že nebyl musím říct, že jsme měli variaci aktivit a až na výjimky byly přínosné a i přes můj stav jsem je dělala ráda.
Velice jsem ocenila, že jsem někdy po psychotestech dostala příručku o BAP, která mi vysvětlila jak moje onemocnění funguje, na co dávat pozor atd.. Do té doby jsem slyšela jen kusé informace, které mi doktoři sdělily během mých pohovorů s nimi. Bylo to v té fázi, kdy jsem potřebovala vysvětlení a spoustu informací, abych se s tím mohla začít smiřovat. Naštěstí mám lehčí verzi BAP – kdy by se mé výkyvy neměly pohybovat v extrémních hodnotách.

Popis onemocnění (z Bohnice bez hranic):
Bipolární porucha je celoživotní onemocnění, které se projevuje patologickými výkyvy nálad ve smyslu mánie a deprese. Předchozí název nemoci, maniodepresivní psychóza, byl opuštěn, protože ne každý bipolární pacient musí trpět psychózou nebo depresí. Porucha se projevuje změnami nálad, které mají epizodický charakter (a trvají minimálně týden). Během období mánie má nemocný náladu zvýšenou, což může být nadměrně zlepšená nálada (euforie), ale i podrážděná a zlobná nálada (dysforie). Dále je pro mánii typická zvýšená aktivita, hovornost, zhoršení pozornosti, snížená potřeba spánku, zvýšená sociabilita a familiárnost, ale i například nezodpovědné chování, jako je zvýšené utrácení peněž či zvýšená sexualita. V období deprese je nálada snížená, což se projevuje patologickým smutkem a pesimizmem. U lidí s bipolární poruchou se může depresivní epizoda jevit jako nadměrná pasivita (apatie) a ztráta zájmu a radosti (anhedonie). Období, kdy je nálada normální, se jmenuje remise.

Bipolární porucha je onemocnění, jehož přesnou etiologii a patogenezi dosud stále ještě neznáme, ale víme, že neexistuje pouze jediná příčina. Na vzniku této poruchy se podílí více faktorů a dochází k interakci geneticky podmíněné vlohy s faktory prostředí. U jednovaječných dvojčat, tedy genetických identických jedinců, je riziko, že onemocní i ten druhý 60-70%, což jasně svědčí o nutnosti vlivu zevních faktorů. Mezi další biologické faktory jsou změny endokrinního systému (převážně změny kortikoidních, estrogenních a androgenních hormonů), změny biorytmů (narušení spánku a pravidelných aktivit) a změny ročních období (podzimní deprese).

Dále je známo, že například nepříznivé životní události, užívání drog a alkoholu, nedostatek spánku, mohou spustit onemocnění i přesto, že taková zátěž u jiného jednice poruchu nezpůsobuje. Nepříznivé psychosociální faktory, které se mohou podílet na rozvoji a na návratech (relapsech) onemocnění, jsou například konfliktní (emočně expresivní) vztahy v rodině, ztráta blízké osoby, problémy při změně rolí jedince v rámci začleňování se do společnosti a chybějící komunikační dovednosti (interpersonální deficity). Nejsou důkazy, že různé výchovné styly mají podíl na vzniku nemoci. Je třeba zdůraznit, že stabilní vztahy v rodině mohou příznivě ovlivnit průběh onemocnění.

Léčba je v mnoha ohledech těžká: přiznat si, že jste nemocní, přiznat si, že potřebujete léčbu, smířit se s braním prášků, pokračovat i když máte dočasné vedlejší účinky (v mém případě extrémní bolesti ramene, vyčerpání, ztráta sebekontroly a přejídání – všechny se utlumily během pobytu), pokračovat i když Vás okolí většinou z neznalosti nepodporuje.. Ale stojí to za to, díky léčbě můžeme pokračovat se svými životy, ne úplně stejných způsobem, ale můžeme. Bez extrémních výkyvů. Bez rizika úplné ztráty sebekontroly. Můžeme bezpečně fungovat.

Můžu být jenom neskonale vděčná, že mě tam Petr navštěvoval snad každé dva dny. Bylo to těžké, vydržet ty stavy, léčbu, spolu-pacienty a hlavně ten režim.. Samozřejmě se dá říct, že jsem se přihlásila dobrovolně a mohla jsem tedy kdykoli odejít.. ALE kdybych nešla dobrovolně díky extrémním projevům, které bych mohla mít bych byla zavřena na soudní příkaz. V případě, že bych ztratila možnost sebekontroly a seberegulace… přišla bych o hodně víc než je minulý rok. Jsem ráda, že jsem šla včas a byla jsem tam „pouze“ těch pět týdnů. Zjistila jsem co se mi děje, jak tomu čelit a také s kým mohu počítat.

Kamarádka se schizo-afektivní poruchou se do Bohnic dostala po samovolném vysazení prášků a hulení marihuany. Dostala se do mánie, přepracovávala se a vyvolávala hádky asi tři týdny, než na ní rodiče zavolali policii, protože se o ní báli. Dohromady v Bohnicích byla 3 měsíce. Rok po propuštění je stále na nemocenské, protože to nechala zajít moc daleko. Bere léky a ještě nenašla terapii, kam by ji vzali. Od propuštění má problémy s: úzkosti a panika, občasná deprese, vypadávání vlasů, špatná štítná žláza. K porovnání já jsem byla uschopněna k docházce do školy po 7 měsících. (To, bohužel neznamenalo, že jsem po 7 měsících byla na 100% jako před hospitalizací, to nejsem ani teď. Víc jak rok po. Akorát jsem už neměla tak masivní vedlejší účinky, díky postupnému snižování dávek léků.) Př.: Už jsem nespala 12hod v kuse.. Pořád jsem měla problém se vstáváním a zapomínáním. Málem jsem vyletěla ze školy v lednu, protože jsem se nemohla moc dobře učit anatomii. Ale udělala jsem to na poslední pokus! Vyšla jsem z bytu a po cestě jsem zapomněla kam jedu… Zvládnout léčbu a vedlejší účinky není lehké. Není lehké se začlenit do normálního života. S postupnou úpravou léčby za dohledu psychiatra je možné minimalizovat vedlejší účinky, až postupně vymizí. Není rychlý proces, ale myslím si, že to opravdu stojí za to.

PŘÍNOSY vs. DŮRAZ NA PREVENCI RELAPSU:
Jaké jsou přínosy hospitalizace? V mém případě jich bylo velice málo, pokud jde o přímé přínosy během hospitalizace. Samozřejmě kromě stanovení diagnózy a následné stabilizace, což u mě doprovázela celá řada nepříjemných a bolestivých vedlejších účinků.. Ale po objevení ideální kombinace léků pro mne ty nejhorší vedlejší účinky stabilizace vymizely. Co jsem si akutně uvědomovala každou minutou, byla minimalizace ze 100% bolesti ramene na ani ne 30% vnímání bolesti, tuhnutí a zkrácení svalů ramene. Postupem času od opuštění psychiatrické nemocnice Bohnice se bolest a její objevování ještě snížila a už se objevuje v nízké až střední intenzitě pouze jednou až dvakrát do měsíce. Což je ohromný pokrok – bolest trapézového svalu a zdvihače lopatky mne dlouhodobě chronicky trápila od mé šestileté házenkářské dráhy. To je přes deset let.
Do doby hospitalizace jsem s touto bolestí navštívila už neurologii, fyzioterapii, masáže. Cvičení, masáže dokonce ani prášky mi nedokázaly zacílit zdroj bolesti a upravit tento stav dlouhodobě, jako psychiatrické léky. Musela jsem sahat, až k extrémním praktikám aplikovaných převážně na horní a střední vlákna trapézového svalu, abych se někdy zbavila omračující bolesti.. zahrnující velice bolestivé masáže, spoušťové body, kousání a elektrostimulaci.
Často s chronickou bolestí, pokud všechny jiné techniky selžou pomáhají antidepresiva. Já jsem jejich účinek během roku užívání před hospitalizací nepociťovala. Až antipsychotika na mě mají ten správný efekt.

Prevence relapsu v okruhu psychiatrických poruch není dobré brát na lehkou váhu. Jak jsem se poučila ze svých epizod. Nedokázala jsem poznat, že jsem ve stresu, nedokázala jsem poznat kde mám hranice a už vůbec ne to, jestli jsem je už překročila. Hlavně jsem nevěděla co mi je a co s tím mám dělat. Zjistila jsem diagnózu, která mi dala vysvětlení mých minulých stavů a pocitů a také kostrbatý návod prevence.
Bohužel také téměř 100% jistotu s opakovaným návratem epizod. Není lehké se s tím smířit, nevíte co ve Vás vyvolá relaps, nevíte jak těžce to ponesete a hlavně nevíte jak budete reagovat. Prevence je tedy velmi důležitá – pomůže zachytit přicházející epizodu a snad i minimalizovat dopady. Jsem velice ráda, že studuji obor wellness a balneo a mám tyto stránky – oboje mne motivuje. Z hlediska prevence je důležitý zdravý životní styl. Např.: nezdravé jídlo plné cukru a kofeinu může spolu s nedostatkem spánku a vnějším stresem odstartovat novou epizodu.

Žít bez schovávání hlavy do písku s chronickou nevypočitatelnou nemocí (a snahou o minimalizaci návratu epizody) je možné pouze za předpokladu dodržování zdravého životního stylu, braní léků podle předpisu a vytvoření si podpůrného týmu. Se správnou léčbou budete schopni opět fungovat!

MŮJ PODPŮRNÝ TÝM PREVENCE:
Můj podpůrný tým prevence: můj přítel, psychiatr – v centru Helio, psychoterapeut v centru Ambicare. Tito lidé mne podpoří a budou schopni poznat (možná i dřív než já), že něco není v pořádku. Snad to zachytíme dřív, upravíme co bude potřeba upravit (v životním stylu a medikaci) a vyhnu se tak relapsu, který by mne vyřadil z normálního fungování, poslal do léčebny nebo by došlo i k něčemu horšímu.

Po propuštění z léčebny jsem navázala zase na svou individuální psychoterapii v Ambicare, kam chodím jednou týdně. Na psychiatrii chodím jednou za měsíc. Interval na psychiatrii se bude postupně prodlužovat až na návštěvy jednou za tři měsíce. Interval na psychoterapii mám takhle doporučený a časem se také sníží. Do skupinových terapií se mi zatím nechce, po zkušenosti z léčebny a rodinnou terapii naši odmítli. To hlavní co bych řekla, že mě táhlo nahoru mimo terapií a léků byl režim, který jsem si sama nastavila.. Brala jsem stabilizátory nálady (Lithium carbonicum), které mi i zůstanou dlouhodobě. Také jsem v té době brala Quetiapin actavis, který jsem brala cca ještě půl roku po hospitalizaci.
= V žádném případě NEdoporučuji si žádný z těchto nebo podobných léků ordinovat bez lékařského dohledu. Doufám, že Vás odradí i příběhy mých spolupacientů v léčebně, takto silné léky jsou nevyzpytatelné a u každého fungují jinak. V dlouhodobém hledisku Vám pomohou, pouze pokud budou ve správné dávce a pouze pokud budete mít možnost konzultovat sebemenší odchylky od normálu včas s Vašim psychiatrem!=

Jestli jsem něco slyšela v léčebně 1000x bylo to: vytvořte si režim a berte léky pravidelně pod dohledem Vašeho lékaře. Já když si kdykoli řeknu slovo režim, vybavím si školu.. Tak jsem se ani ne měsíc po propuštění zapsala na rekvalifikační kurz Sportovních a rekondičních masáží. 2x týdnně po 5 hodinách. To může znít docela extrémně a i to tak bylo. Bylo těžké spát těch 12 hodin, probudit se a s tím vším jak jsem se cítila jít do školy. Být zase v normálním prostředí. Ale také vím, že mi to obrovsky pomohlo s rekonvalescencí i když to možná byla také extrémní forma rekonvalescence a risk. Měla jsem cíl, musela jsem se toho spoustu naučit, spoustu věcí udržet v paměti a zvládnout dvoje zkoušky na konci. Jednu jako absolventskou a jednu před komisí jako rekvalifikační. Abych si mohla zažádat o živnostenský list. Což stejně udělám až po dokončení VOŠ. Byla to forma rekonvalescence a dá se říct zábavy, po pěti týdnech režimu, který jste si sami nevytvořili..


Co mě trápilo nejvíc během pobytu v léčebně? Proč jsem pro Vás napsala tyto články?
Že jsem zameškala spoustu času, kdy jsem se mohla někam posunout. Rekvalifikací v masážích a účasti na Spartan Charity Race jsem pomalu získávala své staronové sebepojetí. Něčeho jsem dosáhla fyzicky i psychicky. To bylo opravdu důležité po tom všem, kdy toho můžete sami ovlivnit jen málo.

A to všechno ještě před návratem do školy, kdy jsem musela opakovat ročník a potkávat lidi, kteří si mysleli, že jsem byla v nemocnici max. 2 dny.. Pokud tedy věděli, kde jsem byla. Neměli ponětí o dopadu takové nemoci jako je Bipolární afektivní porucha na život člověka, ani o způsobech léčby a už vůbec ne o délce takové léčby. Proto jsem pro Vás napsala tyto články, abych přispěla k rozšíření povědomí a snad i k porozumění.

Projevy deprese jsem měla dřív několik týdnů, před hospitalizací jsem měla projevy hypománie několik dní. V léčebně jsem byla pět týdnů a na neschopence 7 měsíců, než jsem byla schopna jít zpět do školy a měla jsem velké problémy normálně fungovat. A ani po tolika měsících jsem nebyla na 100% bez vedlejších příznaků léků a projevů nemoci. Tato nemoc je na celý život a proto člověk musí změnit svůj přístup v mnoha věcech.

Rok a půl po hospitalizaci funguji. Změnila jsem přístup v mnoha věcech. Vyměnila jsem jógu za masáže. Protože u jógy mi stále není dobře. Myslela jsem si, že se jógou budu živit, budu učit dětské i dospělé lekce, ale relaps nemoci v kombinaci se stresem se projevil právě, když jsem dělala instruktorský kurz jógy. A duševní bolest se projevila během cvičení. Možná se k józe už nevrátím, to nevím. Ale být masérkou mě nesmírně baví a naplňuje dobrým pocitem, podobně jako dříve vyučování jógy. Oproti mnohým, které znám z pobytu v Bohnicích nebo jsem potkala s psychiatrickými nemocemi se mi velký relaps zatím vyhnul. Velkým relapsem myslím nutnost být znovu hospitalizována. Neříkám, že to bylo jednoduché, ale naštěstí se příznaky nemoci zatím daly zvládnout kontinuální úpravou medikace, psychoterapií a přehodnocením priorit. Stále mám příznaky, které řeším, ale jsou to příznaky se kterými mohu s menšími, či většími obtížemi fungovat ve společnosti.


Bohužel ne každý ještě v našem 21. století chápe, že psychická/duševní nemoc je to stejné jako fyzická nemoc. Je to nemoc mozku (našeho nejdůležitějšího orgánu v těle) bez toho bychom nežili, jako můžeme žít bez nohy. Měli bychom se naučit rozpoznat, že se něco děje. Ať už u sebe nebo u jiných lidí. Zapsat si do paměti, kde a jak se tyto duševní nemoci léčí, pokud přijdou a předcházet jim správným životním stylem. A hlavně si uvědomit, že to není 13. komnata, je větší odvaha se léčit, než se schovávat a popírat sami sebe ze strachu z dočasných vedlejších účinků léčby nebo ze strachu z reakce okolí. Nic nestojí za to utrpení při krajních výkyvech nemoci.

Kam jít pokud máte podobné problémy nebo někoho znáte kdo je má:
Např.: náhlé podivné chování, které nezapadá do charakteru osobnosti a ohrožuje tohoto člověka a jeho společenské postavení nebo Vás (halucinace/bludy – neexistující hlasové a obrazové vjemy – mumlání, nelogická a obsahově nesourodá řeč, napadání dalších lidí s nelogickými výkřiky, přesvědčení o novém řádu věcí – blížící se katastrofa, sebepoškozování.. Nebo zažíváte něco výše popsaného, něco co není pro Vás normální a somatické testy nic nenacházejí. Buď zavolejte 155 nebo si nechte poradit na speciálně na tyto problémy zaměřených místech – nebojte se!:
Krize a jak ji řešit
Cvičením proti depresi?
NUDZ a studie AKTIBIPO 400

Podle seznamu „celebrit“ hlásících se k Bipolární poruše můžeme nalézt útěchu v tom, že se jim to (až na výjimky) daří zvládnout. Zcela jistě díky spolupráci s psychiatry a péčí o sebe sama. Některá jména: Mariah Carey, Carrie Fisher, Mel Gibson, Demi Lovato, Russel Brand, Jimi Hendrix… Více zde.

 

Vybraná duševní onemocnění jsou pojistitelná například u Allianz. Jde pojistit např.: hospitalizace, invalidita, pracovní neschopnost a další..

 


Předchází:
Pomoc, krize, antidepresiva 1.
Psychiatrická nemocnice Bohnice 2.

Zakladatelka a autorka více jak stovky článků na webu Zdraví posláním (Gastroradar). Masérka v síti Infinit Vysočany – hotel Step. Od ledna 2019 Infinit Holešovice – hotel Absolutum Boutique. Studentka VOŠ oboru wellness a balneo. Ambasadorka destigmatizace duševních onemocnění. Zkušenosti s vedením dětské a rodinné jógy, dramatické výchovy a boulderového lezení pro děti..

O autorovi Výpis článků Podpořte autora

Napsat komentář