Úspěchy našeho adoptovaného pejska Bailyho – 1. rok s námi (canine PTSD a separační úzkost)

V době kdy jsem sama díky pandemii byla bez práce už několik měsíců a zvládala jsem to pořízením si mini botanické zahrady (cca 30 rostlin) a péčí o ně. Jsem současně dospěla k závěru, že není lepší doba než právě nyní (kdy jsem často doma) abychom si s Petrem pořídili pejska. On o tom stejně mluvil už dávno. Hned jsem pomyslela na adopci z útulku, protože mi nic jiného ani smysl nedávalo a stále nedává. A tak jsem začali projíždět stránky útulků a vyhlížet psy, které nás zaujmou. Až jsme se v srpnu 2020 jeli podívat na Bejlyho a při druhé návštěvě ho adoptovali.

Nikdy předtím jsme se nesetkali s týraným, bitým a nesocializovaným psem a už vůbec nás nenapadlo, že si takového pejska nevědomky vybereme jako našeho vůbec prvního psa. A aby toho nebylo málo, tak se o jeho historii dozvíme, až po jeho adopci! Kdyby nám v útulku Bouchalka o jeho minulosti řekli, tak bychom si ho nevzali, protože bychom se pochopitelně báli, že to nemáme šanci zvládnout. Po prvním třech týdnech jsme to však nevzdali a tak si o naší cestě s Bejlíkem můžete přečíst na pokračování.

V tomto článku se dozvíte, na jakých problémech jsme pracovali (pracovat budeme i nadále) a kam jsme se s ním během prvního roku posunuli. 

 

S Bejlíkem trénujeme během procházek i doma. Obecně pracujeme na poslouchání povelů, odbourávání strachů a sebeovládání. Aktuality z našeho života s Bejlíkem najdete na Bejlíkově insta: Terapie psího satana

 

Diagnóza a léčba C-PTSD a separační úzkosti:
Během třetího měsíce s Bejlíčkem nám už bylo jasné, že to co s ním zažíváme není normální a nezlepší se to v blízké domě pouze tréninkem a adaptací na nový domov u nás. Díky vyhledání pomoci veterináře psychologa MVDr. Alexandra Skácela se nám podařilo Bejlíka diagnostikovat a nastavit léčbu na C-PTSD / PTSD (canine – posttraumatickou stresovou poruchu) a separační úzkost. Je šílené, že PTSD obvykle mají lidé a psi po akci ve válečné zóně, proto je až nepředstavitelná míra utrpení, kterou Bejlík musel od svého mládí zažít. K naší obrovské úlevě jsme první výsledky začaly vidět už po dvou týdnech.

Bejlíček se celkově (doma i venku) zklidnil a začal lépe spát. Venku se přestal vrhat po každém psovi nebo člověku s kšiltovkou apod. S lidmi jsme začali vidět větší pokroky už předtím, než jsme mu začali dávat léky. O psech se to říct nedá. Všechno a všechny vnímal jako hrozbu. Vše co jsme s ním zaživali perfektně vysvětlují diagnózy PTSD a separační úzkosti a nám se opravdu ulevilo, že šlo o nemoc a tím pádem se mu (a nám) dal ulehčit život léky a upraveným tréninkovým plánem. Bez léčby by bylo téměř nemožné zařídit, aby si naše odcházení spojil s pozitivním zážitkem. Jeho reakce byly naprosto extrémní a trpěli jsme tak všichni.
Po necelém půl roce jsme s antidepresivy kvůli jeho játrům přestali, ale je třeba říct, že nám všem léčba neskutečně pomohla!

 

 

 

Úspěchy našeho adoptovaného pejska Bailyho – 1. rok s námi (diagnóza PTSD a separační úzkosti)

 

1. Důvěra
Když jsme Bejlíka přijeli poprvé navštívit, tak byl po dvou týdnech kdy byl zavřený v útulku poprvé venku. Takže byl přirozeně nadšený, že se dostal ven. Nás si nijak moc nevšímal, prostě si jen užíval pohyb venku. Opatrně jsme zkoušeli jestli se nechá pohladit a pohladit se nechal, když jsme mu dávali ňaminky.

Po tom, co jsme si Bejlíka přivezli jsme aplikovali a stále aplikujeme tyto zásady hlazení:
– nesaháme na něj, když na nás nekouká a neslyší nás nebo nás může vnímat jako hrozbu (spí, jí apod.)
– nadměrně na něj nesaháme – nevisíme na něm a necháváme mu volný prostor k zabydlení (první týden jsme mu radši hodili ňamku, když jsme šli okolo, než abychom na něj sahali)
– hladíme ho pomalými a dlouhými tahy – žádné rychlé drbání nebo lechtání nebo objímaní apod.
– na začátku jsme mu preventivně nesahali přímo na hlavu – je vidět, že po měsíci si na nás zvykl a lekne se jen výjimečně např.: při rychlém pohybu nebo když má přivřené oči
– přistupujeme více z boku a z jeho výšky – nenakláníme se nad něj – po 3-4 měsících už je vidět, že mu to nevadí, když ho například oblékáme do postroje..

 

Vedle výše popsaných zásad nám v budování důvěry nepochybně hodně pomohly samotné procházky, jídlo a hra. První měsíc jsme mu dávali jídlo 3x denně, protože potřeboval přibrat. Při tréninku odměňujeme ňamkami a verbální pochvalou. Z her nám nejvíce pomohla hra na hledání ňamek a hra s tenisákem. Díky tomu si začal uvědomovat, že od nás kromě ňamek, procházek a her přichází i další dobrý věci – jako pravidelné jídlo.
Každým dnem bylo vidět, že se u nás víc a víc uvolnil a přestal být tak ostražitý. Ze sedu, klubíčka nebo lehu se už bez zábran rozvalí na bok, když k němu přijdeme – aby nám dal znamení, že ho můžeme mazlit a hladit.

 

2. měsíc update:
Na začátku druhého měsíce začal Bejlík místo ležení na pohovce vedle nás opatrně lézt přímo k nám do klína. Buď si lehne na kolena nebo ze sebe udělá šálu a lehne si nám přímo na trup.Vždycky než  to udělá se nám dlouze zadívá do očí a čeká na pozvání. Což mi osobně přijde opravdu roztomilé.

Při žádné hře nebo v žádné jiné okolnosti ani jednoho z nás nikdy úmyslně nekousl, když na nás někdy omylem dal lehce zuby (při hře nebo v rámci nadšení, že jde na procházku a snahy kousat vodítko), tak jsem všechno pustili a otočili se k němu zády. Když jsem mu musela vytáhnout zaseklou větvičku z tlamy a poprvé jsem se mu musela odvážit sáhnout do tlamy jsem zjistila, že chápe že mu chci pomoci.

 

3.-4. měsíc update:
Bejlík nám věří víc a víc. Můžeme se nad něj nahnout, aniž by se bál, že mu chceme ublížit. Stále na něj nesaháme (a asi ani nikdy nebudeme), když spí nebo nás neslyší nebo nevidí. Nezvyšujeme hlas a pohybujeme se klidně. Což pro nás dospělé problém není, ale umím si představit, že to může být problém pro děti, kdyby si podobného pejska jako je Bejlík někdy adoptovala rodina. Po návštěvě veterináře / psychologa jsme se dozvěděli, že se separační úzkost = nadměrná závislost podporuje právě dlouhým bezhybným kontaktem se psem (sezení na klíně nebo spaní v posteli, což nás vůbec nenapadlo, také jsme nad tím nikdy moc nepřemýšleli). Sezení na klíně jsme brali jako signál důvěry. Co se týká spaní v posteli, tak s námi nikdy nespal. Ale s rodinou, která ho měla 3 měsíce před námi ano.
Takže se dostal ze zahrady kde byl týraný, do útulku a pak rovnou do postele. Nakonec ho vrátili do útulku, protože jeho chování bylo hrozné – ničil a bránil paničku. To vše paradoxně díky spaní v posteli, chybějícím pravidlům a jeho psychiatrickým problémům, které neřešili. Po tomto vysvětlení jsme zredukovali mazlení asi o polovinu a spaní na klíně jsme (snad dočasně) vyřadili úplně.

 

5.-6. měsíc update:
Bejlíkovi věříme, že nás záměrně nepokouše. Věříme tomu, že se zastaví než aby se po nás bezhlavě ohnal. Také věřím, že by nás mohl pokousat, když se lekne a proto si stále dáváme pozor, abychom ho nepohladili když o nás neví. Vždy na sebe upozorníme oznámením pohladím a on se většinou vždy rozvalí, aby nám dal najevo, že souhlasí.
Je hezké vidět, že nám více a více věří a jeho strachy díky tomu pomalu mizí. Můžeme s ním manipulovat víc než kdy dřív (změřili jsme mu teplotu, vykoupali jsme ho apod.), můžeme v jeho blízkosti dělat prudší pohyby, aniž by se bál nebo po nás ostražitě koukal a můžeme chodit z místnosti do místnosti, aniž by nás během následujících dvou vteřin sprintem následoval.

Bejlík se s námi moc rád mazlí. Ráno mě skoro vždycky probudí, když si dá hlavu těsně vedle mě a funí mi do obličeje. Pak nám předníma packama skočí do postele a opře se o matraci ve snaze nás vzbudit. S předníma packama na matraci obskáče celou postel aby se dostal k nám oběma. Kdybychom nereagovali, tak nám skočí do postele a bude spát s námi. Po ránu je největší mazel. Rád by se mazlil i kdykoli během dne. Nejradši by s námi seděl na křesle, ale to dovolujeme jen velice krátce, aby se nezhoršila jeho separační úzkost.
Je to velký obrat oproti začátku, kdy jsme ho nemohli ani pohladit a bála jsem se mu oblékat postroj a košík!

 

1. rok update:
Bejlíček nám důvěřuje tak, jak jsme ani nedoufali! Můžeme ho vysprchovat a můžeme mu utřít packy bez košíku! Můžeme mu otevřít tlamu a odhalit zuby. Je to až neuvěřitelné! Stále na nás při manipulaci (zvedání apod.) ještě někdy zavrčí, ale to je jen výjimečně a neeskaluje to, protože ho do ničeho netlačíme.
Po roce jsme navíc povolili a dovolili jsme mu, že může k nám do postele (na svojí deku), což hrozně rád využívá a mazlí se s námi! Což mi přijde hrozně roztomilé, obzvlášť když to porovnáme s tím, jak nám na začátku vůbec nevěřil. Od cizích se pohladit také nechá, pokud jsou klidní a nedělají prudké pohyby.

 


 

2. Váha a srst
Před několika měsíci byl nějakou dobu adoptovaný. Do útulku ho vrátili vyhublého a se záplavou problémů (agrese vůči nábytku, lidem apod.) Za dobu, co je s námi přibral 2,2 kg a už tolik nejezdíme po žebrech a páteři, když ho hladíme. I díky tomu, co my vidíme doma si uvědomujeme, že výše uvedené problémy (agrese) nemusí nutně znamenat, že je problém u psa. Ale spíše u minulých páníčků, kteří se pejskovi třeba nedokázali věnovat, tak jak to bylo zapotřebí. Například pomocí se zvládáním stresu z adopce, tréninkem povelů, pozitivním podmiňováním apod.

Veterinář nám doporučil, aby Bejlík přibral 3-4kg. Což se ukázalo jako skvělý nápad i proto, že se nám dokázal dostat jak z obojku, tak i ze dvou postrojů. Což jsme vyřešili horolezeckými karabinami, které spojují obojek a postroj. Na karabinách má při procházkách připevněnou i svojí skládací misku.
Bejlíkovi trvalo asi 3 týdny, než začal žrát své suché žrádlo bez dalších dochucovadel typu: bílý jogurt, burákové máslo, kapsičky nebo paštiky pro psy apod. Stále mu do žrádla přidávám 3-4 kousky jeho voňavých mlsek a kápnu mu tam teplou vodu – zamíchám a nechám cca 1-2 min odstát, aby se to rozvonělo. Aby Bejlík doplnil potřebné minerály a jiné stopové látky, tak mu do granulí navíc jednou denně přidávám pár kapek lněného, lososového nebo konopného oleje pro psy. Je to jako u lidí – zdravá strava = zdravé tělo, zdravá mysl, méně patologického stresu a tedy celkově lepší fyzické a duševní zdraví.

 

2. měsíc – update:
Jídlo jsme Bejlíkovi začali odměřovat, aby neustále nepřibíral a neprožral se až k obezitě. Ráno po procházce dostává v kuchyni zmražený Kong naplněný jeho granulemi s 3-4 kouskama ňamek (zvykáme ho na to, protože tam bude když budeme v budoucnu oba v práci) – obvykle mu to zabere asi 40min. Během dne trénujeme s různými mňamkami (většina z nich jsou čisté maso – jedna ingredience bez nadbytečných příměsí po kterých by nadměrně přibíral), večer dostává granule s olejem a trochou teplé vody do zpomalovací misky, což mu zabere max. 4min. Tady je dobře vidět užitečnost Konga, díky kterému do sebe jídlo nemůže hodit tak rychle jako z misky.
Extrémní rychlost jezení je pochopitelná vzhledem k jeho minulosti. V  rámci zanedbávání původními majiteli žil na pozemku bez jídla, pití a přístřešku. Živil se zbytkami, které mu kolemjdoucí hodili a pravděpodobně myšmi, které se snaží ze zvyku lovit i teď. Proto má z obou stran zalepený košík.

Bejlík stále neuvěřitelně pelichá – mění srst. V útulku byl v nezatepleném kotci, takže měl zimní srst. Takové tvrdé a husté chlupy, které teď když je v teple po chomáčích vypadávají. Máme z něj úplně bílou podlahu. Vyčesáváme ho 2-3x denně.

 

3.-4. měsíc – update:
Díky tréninku už Bejlíkovi nevadí, že jsme v jeho blízkosti při jídle, pohladíme ho když jí nebo když mu dokonce do misky sáhneme a přisypeme další granule – jde nám o to, aby si zapamatoval že lidská ruka u jeho jídla znamená dobré věci. Nikdy na nás při jídle agresivní nebyl, ale snažil se v naší blízkosti jídlo přímo vdechnout. Což asi vycházelo z toho, že dříve o jídlo musel bojovat s dalšími dvěma psy. Po třech – čtyřech měsících už s jídlem v naší blízkosti i zpomalil. Ale raději mu jídlo stěžujeme natolik, aby ani neměl možnost tak rychle jíst. Používáme Konga nebo zpomalovací misku nebo mu granule poschováváme po bytě. Za 4 měsíce jsme vystřídali už tři zpomalovací misky. První po měsíci (z nadšení z jídla) rozkousal, druhá na něj byla moc jednoduchá a třetí má teď asi týden tak uvidíme jak dlouho vydrží. Toto je další bod, kdy by Bejlík děti (rychlé neopatrné pohyby, hlasité hlasy) nebo dalšího psa vnímal jako konkurenci a nebojím se říct, že by to dopadlo špatně, kdyby se k němu přiblížili. Což je samozřejmě další smutný výsledek jeho týrání a chybějící výchovy.

Má trochu zvýšený cholesterol a nikdy neutuchající hlad, takže jsme na radu veterináře/psychologa museli odložil burákové máslo a další oleje. Objednali jsme granule značky Royal Canine a konzervy na vymazání Konga. V kombinaci se zpomaleným jezením by se jeho cholesterol měl srovnat bez léků, jen s výše popsanou úpravou jídla.

Bejlíkova srst se konečně vyměnila a pelichání se zlepšilo téměř o 90%. Protože teď už ale nemá zimní srst, tak se i vzhledem k tomu jak je hubený začíná venku klepat zimou. Tak jsme mu objednali zimní bundičku.

 

5.-6. měsíc – update:
Bejlíčkova zatížená játra (dle rozboru krve a jeho žluté stolice/průjmu) se po měsíční vařené dietě a dvou měsíčním podávání B12 zlepšila natolik, že jsme se na konci ledna mohli přesunout opět ke granulím. To se nám opravdu ulevilo. Potom, co jsme srovnali Bejlíčkovu váhu se musíme začít pořádně koukat kolik jí. Tak jsme se rozhodli trénovat s jeho granulemi, do kterých občas přimícháme pár dobrot. Už žádné jezení z misky a ňamky navíc venku.

 

1. rok update:
Díky stavu Bejlíčkových játrů stále dostává Flavobion a B12 v tabletách. Antidepresiva jsme díky tomu museli vysadit úplně, lehce předčasně, než jsme zamýšleli. Ustálili jsme se na váze, která je pro něj optimální a srst se mu díky Royal canine granulím neskutečně zlepšila! Srst má neskutečně heboučkou.

 


 

 

 


 

3. Déšť, sníh, vítr
Bejlík byl v útulku asi tři roky a během deště je nikdy na procházky nepouštěli. Trvalo to pár dní, než si na něj zase zvykl a nebál se když na něj při procházce pršelo.

 

2. měsíc update:
Během srpna jsme s Bejlíkem byli vystaveni pouze letnímu dešti, nyní na podzim se ukazuje jak déšť nesnáší, je mu nepříjemnej, bojí se a hledá přístřešek. Což je pochopitelné, vzhledem k tomu, že jsem se dozvěděla že v rámci zanedbávání původními majiteli žil na pozemku bez jídla, pití a přístřešku. Živil se zbytkami, které mu kolemjdoucí hodili a pravděpodobně myšmi, které se snaží ze zvyku lovit i teď. Proto má z obou stran zalepený košík.

 

3-4. měsíc update:
Z deště stále nadšený není a nechce ani chodit na dlouhé procházky, když prší. V podstatě chce chodit od přístřešku ke přístřešku a domů.

 

5.-6. měsíc update:
Při hustém sněžení a větru Bejlík naštvaně štěkal do vzduchu. U deště jsme už nic nepozorovali.

 

1. rok update:
Není z toho nadšený a víc než na procházku stále chce jít domů. Z padajících listů na podzim je na větvi.

 


 

 


 

4. Socializace se psy – vrčení, štěkání na vybrané jiné psy
Na vybrané psy vrčí, štěká a vrhá se (ať je vidí z 10m, tak ze 3m). Což nám trenérka vysvětluje tím, že i díky tomu že byl v útulku na izolaci a jeho minulosti nemá vyvinuté sociální dovednosti a agresivitou se snaží přitáhnout pozornost nebo reaguje na to, že se jich v podstatě bojí. Zajímavé je, že většina psů na které vyjíždí si ho absolutně nevšímá.. Někteří psy jsou na vodítku a štěkají na něj a někteří jsou bez vodítka a blíží se k nám velkou rychlostí. Poslední dvě skupiny psů ho podle všeho stresují nejvíc.

Přes polovinu psů, které potkáváme tvoří psi, kterých si Bejlík nevšímá, ale stejně s ním cvičení děláme. Pak je několik psů se kterými nemá vůbec žádný problém, neignoruje je a kamarádí se s nimi.
Z původních 5% bych řekla, že jsme se dostali na 40%, kdy je schopen nám věnovat pozornost po zavolání, i když je ve stresu z blízkosti vybraného psa. A to, i když už na něj vrčí a případně štěká. Lépe zvládat podobné situace jsme se naučili díky konzultaci se skvělou psí trenérkou Lucií Němečkovou z Dog planet.Dále mi dost pomohla Youtube série Its Me or the Dog a kniha Restartujte svého psa od Pat Millerové.

Přes léto jsme chodili na kratší procházku ráno a večer (min. 30min), odpoledne jsme šli na min. 1,5 hod. To se téměř nemění, až na to že Bejlík na odpolední procházku nosí batůžek s dvěma pytlíky rýže.

 

2. měsíc update:
Socializace se zlepšuje, začíná si zvykat, že od nás dostane ňamku za dobré chování a tak se často když vidí psa na nás podívá. My ho pochválíme, dostane nějaký povel – nejčastěji sedni a na mě (pohled do očí) a dostane ňamku. V tomto ohledu je vidět extrémní pokrok! Pořád jsou psi, kteří ho rozčilují, ať už na 15m, 10m, 5m, 3m apod., ale dá se to lépe zvládat. Jeho chování se zlepšilo ještě víc, když mi došlo, že pod kovový košík mu můžu na čenich dát ohlávku (Gentle leader), což s původním plastovým košíkem možné nebylo.
Kombinace ohlávky a košíku je naprosto dokonalá. Bejlík nám sám od sebe věnuje ještě více pozornosti a když přeci jen potkáme nějakého psa u kterého se neovládne, tak jeho ovládání je daleko jednodušší. K odvedení pozornosti a odchodu ze situace a následnému zklidnění už nemusím použít celou svoji váhu, ale stačí pohyb paže! Ohlávku si prostě nemůžu dostatečné vynachválit.

 

3.-4. měsíc update:
Postupně se učí reagovat jinak, klidněji, oproti prvnímu měsíci bylo vidět zklidnění i předtím než jsme začali s léčbou. Po započetí léčby už Bejlík začíná víc a víc připomínat klasického městského psa. Dokonce má i tři psy, které bere jako kamarády. Jednoho si sám při procházkách vybral a na dalších dvou jsme pracovali postupnou socializací.
Průměrně po pěti opatrných seznamovacích procházkách je Bejlík s dalším psem v klidu (při chůzi a trénování povelů) ani ne metr od sebe. Ze začátku seznamování se k sobě přibližovali jen zezadu a to pouze krátce a na krátkém vodítku. Střídali jsme chůzi za sebou s chůzí vedle sebe, přičemž Bejlík nebyl nikdy ve vedení. K socializaci máme stejně starého mopse a štěně amerického stafordširského teriéra. Je pravděpodobné, že by Bejlík měl více kamarádů, ale potřebuje pomalé seznamování a trpělivého oponenta. Takového psa s chápajícím majitelem není lehké na běžné procházce najít.

 

5.-6. měsíc update:
Socializace se psy postupuje pořád stejně pomalu. Po tom, co ho jeden pes pokousal se Bejlíkova nesocializovanná obranná agrese zvedla do takové míry, že jsme se opravdu báli, že ho budeme muset dát pryč. Nic podobného jsme nenašli ani na youtube! Naštěstí se tento extrém projevoval pouze následující den po pokousání. Ale ukázalo nám to, kam se můžeme dostat, pokud se něco takového stane znovu. Bejlík potřebuje pozitivní interakce, které ho naučí, že se psů nemusí bát, a tedy se ani bránit. Jen takové psy a jejich majitele není úplně jednoduché najít..

Celkem má Bejlík čtyři kamarády se kterými je buď úplně v klidu a vykračuje si na procházce nebo je aktivní a hraje si. Což je opravdu krásný pohled. V našem nejbližším okolí žijí dva psi, které potkáváme celkem často na procházkách, takže je to skvělé. Ostatní dva potkáváme míň, ale i tak si je Bejlík pamatuje. Sice někdy místo přivítání zavrčí, ale pak se chová jakoby nic, když psa pozná.
U Bejlíčka prostě platí, že čím častěji pejska (!!za doprovodu jídla!!) potkává, tím větší kámoš s ním je. Na začátku je dramaticky agresivní na každého psa a pak se to postupně snižuje a snižuje. Čím častěji a intenzivněji pejska potkává, tím rychlejší to je. O to víc, když máme možnost dělat socializační cviky vedoucí k očuchávání v pohybu např.: chůze za sebou, vedle sebe a zase za sebou.. Někdy stačí dvě, tři seznamování někdy jich je potřeba víc..

 

Na našeho rodinného mopse Edu, kterého viděl od začátku co je s námi celkem asi 4x (s několikaměsíční pauzou) už asi od druhé intenzivní procházky ani jednou nezavrčel. I přestože nyní už schválně chodíme většinu procházky asi na 1-2 metry daleko. Jako u každého jiného psa, kterého chceme s Bejlíkem socializovat – se socializačním cvičením jsme začínali na 4-6 metrech.
Na našem instagramu Terapie psího satana najdete fotky a videa z našich socializací, které by na začátku nebyla vůbec možná.

Co se týká psů, které nemá možnost vídat častěji a postupovat s nimi pomalu, tak to je něco úplně jiného. Na všechny psy je preventivně agresivní, i když se nám mu už celkem daří odvádět pozornost. Čím blíž se u nás neznámý pes vyskytne (psi na volno jsou pro nás peklo), tím horší Bejlíkova agrese je, dokonce ho přestane i zaměstnávat jídlo. Dříve Bejlík extrémně vyváděl (až jsme měli pocit, že na tom vodítku lítá vzduchem kolem nás) i na 30m vzdálenosti. Nyní už je převážně schopen projít kolem psa (zatímco ho krmíme) ve vzdálenosti 10m. Výjimečně to dá i bez ňamek. Jakýkoli bližší výskyt u psů zvládá pouze pokud ho non-stop krmíme (a i tak je ve stresu) nebo ty psy už dobře zná.

 

Nově jsme začali dělat to, že když chodíme kolem psího hřiště tak po něm nechceme jen klid v tricích, ale necháváme ho i štěkat na psy uvnitř hřiště. Zjistili jsme, že to má dva dopady: Bejlík se po půl hodině vytrvalého štěkání a vrhání se směrem na psy zklidní a podle zdrojů, které jsem četla si uvědomí, že ne každý pes je hrozba (ve chvíli klidu dostane ňamku a odcházíme), druhým dopadem je to, že díky tomu máme možnost trénovat přerušování jeho agrese na náš povel – přivolání. Možnost přivolání z agrese se nám zdá důležitá, obzvlášť potom co Bejlíka pokousal pes, který se odvolat nenechal. Upřímně nemůžeme říct, že ho Bejlík svoji obvyklou agresí neprovokoval… proč ale má někdo psa o kterým ví – že pokousal jiné psy, nemá špičkové přivolání a jako staford téměř nereaguje na negativní stimuly el. obojku a ani na přivolání svého majitele – bez vodítka a košíku?!)

Zajímavé je i to, že jsme ho jednou pustili na volno s dalšími 5 psy na psím hřišti i bez pomalé socializace (pouze po téměř hodinovém štěkání přes plot psího hřiště z obou stran) a bylo to skvělé. Hráli si asi 2 hodiny. Honili se po hřišti a jednu fenku se snažil si namlouvat. Kdykoli jindy je ale po této události potkal, tak se zase vrací ke své původní agresi. Jako kdyby je neznal. To nám ukazuje, že štěkání je pro něj asi něco jako rychloseznamka, nesrovnatelná s pomalou socializací.

 

1. rok update:
Pokud k němu daný pes přímo nesprintuje, není černý, není velký (pitbull apod.) a není v jeho těsné blízkosti (cca 4m), tak se dokáže chovat téměř jako běžný normální pes. S tím rozdílem, že za každé spozorování psa Bejlík dostává granulky a snažíme se aby co nejvíc setkání se psy (na různé vzdálenosti) bylo klidné.

O kamaráda Bena Bejlík přišel, protože Ben na jeho reaktivní nejisté chování začal reagovat agresivně (už to není štěně) a už bychom riskovali eskalaci. S rodinným mopsem Edou a stafordem Rockym docela dobře vychází, jen musíme hlídat vzdálenost a udržovat 1-2m rozestup na vodítkách. S mopsíkem jsme se odvážili a vypustili jsme je na zahradě na volno a šlo to dobře. Ale v žádném případě jsme je nemohli nechat bez intenzivního dozoru. Stejně starý Eda by to zvládnul (je dost klidný), Bejlík by chtěj blíž ale je na něm vidět, že jakmile se dostane na vzdálenost pár centimetrů (sám od sebe si tam dojde), tak po chvíli začne preventivně (bez jakéhokoli důvodu) vrčet. Místo toho, aby prostě poodešel. Také se necítí dobře, když mu druhý pes očuchává prdku.

Jeho největší kamarádí jsou stále ti imaginární, které čmuchá na prázdném psím hřišti, kde zvesela pobíhá. Se socializací nám výrazně pomohl trenér Jakub Slavík (Dogpower), který nám v době, kdy jsem byla už přes rok bez práce laskavě nabídl lekce zdarma. Tyto tréninky Bejlíčka i nás opravdu posunuli a seznámili s novými pozitivními technikami jako je např. Hersenwerk – relaxační čmuchání. V podstatě vzal vše co jsme se dozvěděli z knih a dalších trenérů a doplnil to o důležité detaily, které nám velice pomohly se socializací a zklidněním Bejlíčkovi stresové reakce.

 


 



5. Rychle běžící a křičící děti / děti na kole / vybraní dospělí – naučená obranná agrese
Pátý den s námi Bejlík bez varování štípnul (bez zakousnutí) do zadečku malé dítě, které kolem něj proběhlo. To bylo ještě v době, kdy jsme o jeho problémech nevěděli. Dá se říct, že se všechny ukázaly až po tomto incidentu. V tu dobu na sobě měl preventivně plastový košík a od té doby má košík kovový, který si jen tak nesundá.

Po tom, co jsme zjistili, že je tohle problém tak si dáváme pozor, abychom se k dětem přibližovali opravdu velice opatrně. Což se bohužel nedá říct o všech dospělých a dětech, který nás vidí. Ani když vidí, že má na sobě Bejlík železný košík. Pokud nám nějaké dítě nepřeběhne přímo před nosem (což se nedávno stalo a Bejlík zareagoval obdivuhodně klidně) nebo kolem nás neprojede na kole (kdy už tak klidný nebyl)… tak na socializaci s dětmi pracujeme v blízkosti dětských hřišť, kde procházíme okolo. Udržujeme několikametrovou vzdálenost (ideálně 2-4m+) a pozorujeme pobíhající a křičící děti. Trénujeme povely nebo se Bejlík na děti jen kouká (v obou situacích odměňuji jeho klidné chování) a on si tak zvyká, že děti jsou ok.

Z původních 5-10% bych řekla, že jsme se posunuli na 30-40% snášenlivosti. Tady si netroufám dát víc, protože přeci jen Bejlík minimálně 3 roky (co byl v útulku) žádné děti neviděl a možná ani předtím u původních majitelů, kteří ho a jeho dvě sestry zanedbávali. Nebo je také možné, že s běžícími nebo dětmi na kolech naopak zkušenost má a ne zrovna dobrou. Zajímavé je, že když děti neběhají a nekřičí (ale jdou kolem nás), tak s nimi žádný problém nemá = nebojí se jich.

 

2. měsíc update:
První měsíc jsme měli problém hlavně s dětmi, ale během druhého měsíce začalo být jasné, že z nějakého nepochopitelného důvodu  má Bejlík problém s některými lidmi. Na tři lidi procházející kolem nás vystartoval podobně jako na vybrané psy. Díky vodítku se nikoho nedotkl, ale i tak to pro nás bylo děsivé a nepochopitelné. Absolutně jsme netušili, co se děje a musím přiznat, že jsme už oba byli na hranici duševních sil.
Ten den, co se to stalo potřetí jsem surfovala na internetu a náhodou jsem narazila na článek, který nějaký novinář napsal o útulku ze kterého jsme si Bejlíka vzali – a málem mě u toho trefilo! V článku jsem se o Bejlíkovi dozvěděla informace, které nám měl říct útulek, abychom se na to mohli připravit předem a věnovat se tomu v rámci tréninku!

Povaha zanedbávání původními majiteli a minulými (a jedinými zájemci, kteří si Bejlíka před námi na 3 měsíce z útulku vzali) nám komplikovala život a my jsme tomu nemohli předcházet, protože jsme o ničem z toho nevěděli. Jediné co nám v útulku řekli byl úvodní text, který jsme našli v inzerátu a sdílím ho v prvním článku o úspěších Bejlíka, Během převzetí z útulku nám žádné podrobné informace o povaze zanedbávání nebo o důvodech proč předchozí adopce nevyšla nechtěli nic říct. Což by podle mě mělo být protizákonné! Kdybychom tyto informace věděli, tak bychom se mohli lépe připravit!

 

3.-4. měsíc update:
Bejlíkovo chování na kolem procházející lidi se zlepšovalo každým měsícem. Díky socializaci se štěňětem amstafa (který je už skoro stejně velký jako Bejlík) a jejich ohleduplným majitelům, tak Bejlíka hladil i krmil i někdo jiný než my dva, trenérka a veterinář/psycholog.
Asi dva dny byl rozhozený z toho, když se lidé začali oblékat víc teple a měli na sobě větší bundy a čepice, ale rychle si zvyknul. Roušky mu paradoxně nevadí. Léky tomu ještě pomůžou, což je důležité hlavně u dětí. Ty poslední dobou tak často nepotkáváme a jejich rychlé pohyby a hlasité projevy Bejlík na začátku bral jako hrozbu.

 

5.-6. měsíc update:
Největší pokrok jsme za poslední dva měsíce viděli jednoznačně u dětí. Jedno malé dítě se nepozorností rodičů dostalo asi na jeden metr k nám a Bejlík nezaregoval negativně. Samozřejmě se snažíme ho dětem přes plot / na hřištích vystavovat, ale tahle situace byla ultimátním testem, kterým jsme k naší velké radosti prošli.
Cyklisty už také dokáže tolerovat, ale jen když jedou pomalu. Pokud jedou rychleji, tak na ně Bejlík pořád štěká a vrhá se. Stejně tak na běžce. U obou navíc rozhoduje vzdálenost. Čím blíž a rychlejší jsou, tím hůř je ten náš moula snáší.
Nejvíc se zdá, že mu vadí lidé s igelitkami nebo jinými většími věcmi podivného tvaru v ruce (dětské odrážedlo, hranatý kufr opraváře apod.).

Bejlíčka jsme dokonce vzali na návštěvu k rodině do baráčku. S tím, že jsme neměli nejmenší ponětí, jak bude reagovat. Skvěle nás překvapil! Nejdříve jsme šli na krátkou procházku, aby všechny očuchal z určité vzdálenosti. Uvnitř pak také vše důkladně očuchal (nejvíce ho zaujali svíčky) a ani se nepokusil přečůrávat pachy jiných psů nebo jinak značkovat a ničit. Potom co si vše možné (samozřejmě na vodítku a s košíkem) očuchal se uvolnil a lehl si na podlahu mezi nás všechny.
Všechny jsme instruovali, aby ho ze začátku ignorovali a nedělali u něj rychlé pohyby. Fungovalo to tak dobře, že se během návštěvy se nechal od každého pohladit. Udělalo nám to vážně radost.

 

1. rok update:
Z dálky děti intenzivně sleduje, jestli nejde o psa. Když si uvědomí, že to pes není a dítě nesprintuje /nejezdí na kole v těsné blízkosti apod. a nekřičí jako blázen, tak s nimi problém nemá. Nejblíže jsme dětem byli asi na 2-3m, kdy kolem nás proběhlo asi 4-5 leté dítě a Bejlík se bez problémů soustředil na mě a plnil povely.

 


 

6. Křižovatky
Když jsme poprvé během prvního týdne na cestě do SuperZoo přecházeli křižovatku, tak bylo vidět, že je ve stresu. Auto projíždějící opravdu blízko, hluk apod. Neřekla bych, že už je na křižovatce naprosto v pohodě, ale řekla bych, že jsme už na 80% z původních 10% snášentlivosti.

 

2. měsíc update:
Měli jsme několik nečekaných pokusů vejít pod auto..

3.-4. měsíc update:
Bez problémů.

5.-6. měsíc update:
Bez problémů.

 

1. rok update:
Bez problémů.

 


 

7. Hluk projíždějících autobusů / cesta autobusem nebo metrem:
Z velkého strachu jsme se během dvou týdnů dostali na 80%. Když jsme poprvé šli na chodníku vedle silnice a projel asi pět metrů od nás autobus, tak se Bejlíček tak strašně leknul, že vyskočil asi metr do vejšky s nohama do všech stran – jako ta veverka z Doby ledové. Bylo to vážně vtipné, ale i smutné. Když jsme si uvědomily, že možná tří roky (za dobu co byl v útulku) nebyl ničemu podobnému vystavenému / je také možné, že vůbec nikdy.. Cestování MHD jsme ještě nezkoušeli, ale s ňamkami se určitě brzy naučí, že to je v pohodě. Horší bude, když tam narazíme na psa, který se mu nebude líbit.

 

2. měsíc update:
Začali jsme s Bejlíkem víc a víc chodit do vestibulu metra, aby si zvykl na všechny zvuky a hromady lidí. Na první cestu autobusem se chystáme, vybíráme nejkratší autobusovou zastávku v našem okolí. Určitě tam napoprvé nesmí být žádný pes, který by ho mohl rozrušit a bude dostávat hromady ňamek.

 

3.-4. měsíc update:
Cestu autobusem a metrem jsme odložili a možná na ní dojde až příští rok. Hluk projíždějících aut, autobusů a motorek snáší bez problémů, pokud nejde zrovna o tůrování motoru apod.

 

5.-6. měsíc update:
S Bejlíčkem jsme poprvé zkusili dvě zastávky metrem, kdy jsme ho intenzivně krmili granulemi a ňamkami. Kromě samotné cesty byl i poprvé obklopen tolika lidmi a zvládnul to skvěle!

 

1. rok update:
Bez problémů!

 


 

 


8. Blízko projíždějící kola koloběžky
Rychle se pohybující koloběžky pro dospělé vidíme daleko méně, než kola, takže na ty reaguje opravdu hodně. Řekla bych, že jsme tak na 10% snášenlivosti.

 

2. měsíc update:
Žádné jsme neviděli.

 

3. -4. měsíc update:
Pokud na nás vyjede kolo nebo koloběžka ze zatáčky nebo nás chce bez varování předjet, tak se Bejlík (a někdy i já) lekneme a Bejlík začne štěkat, už se naštěstí tolik nevrhá. Je šílené, jak moc někdy cyklisté nepřemýšlí a jedou těsně kolem psa u kterého prostě nemohou předvídat reakci.

 

5.-6. měsíc update:
Když jede kolo nebo koloběžka pomalu tak to většinou zvládá. Pokud jedou rychle tak stále štěká a vrhá se.

 

1. rok update:
Kola, koloběžky, kočárky apod. se dramaticky zlepšily! Převážně si jich už nevšímá, někdy na ně upřeně zírá a zcela výjmečně (když) se lekne lehce reaktivně zareaguje. Což se ale se začátkem nedá vůbec srovnávat!

 

 

 

 

9. Strach z vody
I proto s ním ve sprše trénujeme a jsem vážně ráda, když vidím že se to vyplácí. Na začátku se bál jít do koupelny, když někdo z nás pustil vodu. Teď tam za námi chodí. Do sprchy se bál vlézt opravdu hodně – nesnášel zvuk vody tekoucí ze sprchové hlavice. Po měsíci tréninku, téměř každý den, jsem vážně ráda, že můžu říct, že jsme tak na 60% snášenlivosti. Kdy si do sprchy dojde a z proudu tekoucí vody si vyloví ňamku a hned zase vycouvá. Sice ještě nedokáže povel čekej (jako na suchu), ale i to že si vedle tlapek dobrovolně namočil i čumák je velký úspěch.

Co trénujeme:
ňamka u sprchy
sed a leh ve sprše bez vody

ňamka nastražená ve sprše
ňamka nastražená ve sprše – když lehce teče voda ze sprchové hlavice
ňamka nastražená ve sprše – když lehce teče voda ze sprchové hlavice – čekej

 

2. měsíc update:
Dobrovolně si při záchraně ňamky pod proud tekoucí vody ze sprchy namočil celou hlavu! Což je ohromný úspěch!
Na to, že mokrý kožíšek nemusí nutně znamenat pouze hrůzu (také už bylo potřeba ho nějakým způsobem za využití vody „vykoupat“ – hezky na to bylo dost) jsme použili mokré pletené rukavice. Dali jsme mu zmraženého konga s burákovým máslem a přitom jsme ho s menšími přestávkami hladili mokrými rukavicemi. Dokud neměl úplně mokrý kožich, pak jsme ho utřeli suchým ručníkem a nechali doschnout.

 

4. měsíc update:
Na jeho strach z vody, který je zcela určitě oprávněný (protože ho s námi v jeho 4-6 letech pravděpodobně čeká jeho první koupání) budeme používat vedle tréninku s vodou i stejný utlumující lék a pravděpodobně i košík. Koupání však nyní není naše priorita a necháme to asi až na konec roku nebo příští rok. Kdy už bude díky léčbě a tréninku celá práce s ním jednodušší.

 

5.-6. měsíc update:
Bejlíčka jsme poprvé vykoupali!! Kromě tréninku záchrany ňamky z pod tekoucí vody jsme mu začali sprchovat tlapky sprchovou hlavicí. Po necelých dvou měsících už u sprchování tlapek začal být naprosto v klidu a jen spořádaně čeká na to, až dostane ňamku. A to na začátku doslova utíkal ze sprchy! Zkusili jsme jak bude reagovat, když mu osprchujeme i hřbet a k našemu údivu byl v klidu!! Pro jistotu samozřejmě měl na koupání košík, ale nemuseli jsme mu dávat sedaci, jak jsme od začátku plánovali. Nejenže se nesnažil utéct, ale ani na nás ani jednou nezavrčel!! Což pro nás byl opravdový milník v jeho tréninku.
Trénink udržujeme občasným mytím tlapek ve sprše.

 

1. rok update:
I po několika měsíční pauze Bejlíček zvládá koupaní a mytí tlapek skvěle! V klidu přitom stojí a čeká na granulky a bez košíku!!

 


 

 



10. Separační úzkost
Jeho strach z opuštění je jedna z nejtěžších věcí na kterých s ním musíme pracovat. Když odejdeme ze dveří, tak do několika minut začne kníkat, škrábat na dveře nebo slabě výt. Opět to vychází z toho, že byl dlouho v útulku na izolaci a bojí se, že se to bude opakovat. Ale pro nás to není jednoduché. Celý měsíc se u něho střídáme a pomalu s ním trénujeme. Trenérka i veterinář nám řekli, že se to prostě zlepší s časem až si bude jistý, že se vrátíme. Takže v to hluboce doufáme. Začínali jsme na 30s a postupně zvyšujeme.

Před odchodem a ani po příchodu se s ním nevítáme. Už pár minut před odchodem necháváme zapnuté rádio a dáme mu naplněný Kong nebo jinou mlsku. Je to přinejmenším otravné chodit sem a tam, ale víme, že to opravdu potřebuje, aby byl v klidu když někdy oba půjdeme ven nebo do práce. Mimo tréninku spoléháme i na postupné zlepšení jeho tolerance díky kvalitní stravě a pokud to bude potřeba, tak možná dojde i na léky proti úzkosti od veterináře. Jsem pro všechny varianty, které zabrání tomu, že bychom ho museli vrátit, pokud se nepodaří ho vycvičit natolik, abych mohla jít do práce – až nějakou budu mít.
Vzhledem k tomu, že podobný problém má hodně psů z útulku, tak bych adopci (obzvlášť psů, kteří tam byli déle jako Bejlík) nedoporučila nikomu, kdo nepracuje z domova nebo není v podobné situaci, kdy nemusí adoptovaného pejska několik týdnů nebo měsíců na delší časové úseky opouštět.

 

2. měsíc update:
Díky tomu, že nás napadlo ho při tréninku odcházení sledovat přes Messenger kameru, tak jsme si uvědomili, že když jsme míru jeho stresu hodnotili pouze na základě zvuku, tak jsme to dost často podhodnotili – obodovali bychom to na 10 z 10. Bejlík se stresoval víc, než bychom chtěli (pot, škrábání, občasné vytí) a vytvářel si s našim odchodem ještě nepříjemnější asociace. S kamerou máme lepší přehled o tom, jak trénink prožívá a vracíme se ve správnou chvíli, aby si to pozitivně vryl do paměti.
Během prvního měsíce si zvykl na to, že zavřený babygate je ok a dokáže si lehnout nebo si dokonce jde sám hrát. Teď ho jen musíme naučit to samé z dveřmi. Porazit separační úzkost bude asi jedna z nejtěžších věcí, které musíme zvládnout. Používáme naplněného Konga, rádio a nově i videochat. Přidám ještě uklidňující esenciální oleje do difuzéru a případně prášky proti úzkosti.

 

3. měsíc update:
Na konci října jsme poprvé navštívili ordinaci pana Skácela a začali jsme s léčbou. Díky nastavené léčbě separační úzkosti a PTSD a upravenému tréninkovému plánu se trénink odcházení začal výrazně posouvat. Bejlíček je klidnější a my taky. Díky léčbě máme možnost mu ukázat, že opravdu není čeho se bát. Bez léků to díky jeho minulosti opravdu nešlo.

 

4. měsíc update:
Poprvé za celou dobu co Bejlíčka máme jsme si troufli ho nechat doma samotného. A díky léčbě, měsíčnímu tréninku odcházení a utlumujícímu gelu byl doma poprvé 2,5 hodiny sám. My jsme poprvé po několika měsících mohli jít ven a Bejlík byl doma obklopen ňamkami (naplněným Kongem a dvěma dalšími hračkami). Po téměř třech hodinách jsme se vrátili a neslyšeli jsme jeho štěkání a vytí už z výtahu a nestěžoval si nám žádný soused. To bylo opravdu skvělé. Navíc si z toho Bejlík odnesl pozitivní zážitek, což je to nejdůležitější. Pozitivní ve smyslu – viděl, že jsme se vrátili a snad se jeho separační úzkost začne s každým opakováním o něco snižovat. Hlavní je, že s námi takto bude moci zůstat a nebude muset trpět ani on nebo já. Mě doslova rve srdce ho poslouchat kníkat, štěkat a škrábat na dveře když je ve stresu..

 

5.-6. měsíc update:
Dle MVDr. Alexandra Skácela už nemusíme pokračovat s tréninkem odcházení podle původního rozpisu a stačí jen klasicky a každý den odcházet nebo ho nechávat za dveřmi v jiném pokoji. Obvykle ho doma necháváme mezi 2 – 5 hodinami. Nejdéle zatím doma byl 6 hodin!!
I přes nynější situaci se ho doma snažíme nechávat každý den.

Jednou za čas ho sledujeme přes kameru, když jdeme ven nebo posloucháme přes telefon a zdá se nám, že míra jeho utrpení z naší nepřítomnosti už není tak extrémní. Dokonce bychom to označili na 7 bodů z původních 10 z 10. I když někdy nesní ani ňamky, které mu tam necháme tak už alespoň non-stop nekníká, neštěká, nevyje a nevrhá se na dveře. Jsou tam i tiché pauzy. Takže se opravdu někam posouváme!
Zažili jsme i jednodenní prudký návrat na 10 z 10, ale to asi bylo ovlivněno jeho únavou. Zajímavé je, že mu vadí i když ho pouze uvážeme ke stromu a stojíme pár metrů od něj.

 

1. rok s námi update:
Už určitě netrpí tolik jako na začátku. Pořád sem tam vyje, velkou část času pobíhá po bytě nebo stojí / sedí u dveří. Velkou změnou je, že si už dokonce i občas lehne do pelíšku! Někdy ani nesní co má v Kongu.. Pořad je to smutné a je mi líto, že tak trpí, ale je to lepší a není nic moc víc, co bychom mohli dělat.. Sousedi si na jeho vytí nestěžují a už ho necháváme doma i několik hodin v kuse. Obvykle 3-8 hodin. Výjimečně i 10 hodin.
Čím déle je doma, tím více je pak reaktivní venku, takže na to musíme myslet a ideálně ho necháme vyběhat na prázdném hřišti dřív než ho vystavíme psům. Když to nevyjde a psy potkáme dřív, než se vyběhá a začmuchá venku, tak se jeho reaktivita opět projeví.
Vedle vyběhání na psím hřišti nebo na dlouhém vodítku mu ke snížení stresu pomáhá i hersenwerk – relaxační čmuchání doma, které jsme se naučili od Petry Šatopletové.

 


 

 

 


 

11. Trénink povelů
Od druhého dne jsme s ním začali intenzivněji cvičit povely a všechny (i dílčí) úspěchy jsme pozitivně odměňovali ňamkama. To co se nám nelíbilo nebo nelíbí ignorujeme (např. kníkání) nebo mu v tom aktivně bráníme (povel dolů, když vyskočí na postel, koš na prádlo na křesle, když to zrovna nemůžeme hlídat apod.). Všechny povely, které s ním trénujeme jsme si sepsali do tabulky a každý den si zatrhneme jaké mu šli a v případě, že mu něco nešlo tak si to zaznamenáme.

sed
leh – 1. leh se odehrál po 10min navádění s ňamkou týden a půl po adopci
sed-leh-čekej – první sekvence se odehrála na konci 2. týdne, kdy už zvládal všechny pokyny odděleně
místo-sed-leh-čekej – tuhle sekvenci praktikujeme vždy před tím, než dostane misku se žrádlem
plazení
čekej
stůj – u všech dveří a přechodů
hledej ňamku – to ho baví asi tolik jako hraní si s míčkem nebo hraní si s naplněným kongem
nech
výměna
chůze u nohy
přivolání doma
přivolání venku
pozornost očí před povelem doma
pozornost očí před povelem venku
pelíšek
místo
píšťalka
když na nás někdo zazvoní – místo
lux – zbavení strachu – taková socializace s luxem

odcházení (v minutách – kníkání ignorujeme a vracíme se pouze, když je v klidu – ideálně před tím než začne výt a štěkat)
socializace s ostatními psy

 

Update:
Povely mu jdou venku i vevnitř naprosto skvěle! Jsem na něj neskutečné pyšná. K stávajícím povelům přibyl navíc povel klokánek (sed na zadních) a ticho (když štěká na štěkající psy venku). V okolí psů a lidí, je z naší strany potřeba větší asertivita a „zaúkolování“.

 

Update 5.-6. měsíc.:
Triky / povely Bejlíčka neučíme jen tak pro zábavu. Částečně samozřejmě ano.. Ale učíme ho hlavně proto, aby měl pozitivní outlet při socializaci s lidmi a psy. Triky a různé hry s granulemi mu skvěle odvedou pozornost od domnělého nebezpečí (nesocializace a PTSD) a pomáhají s pozitivní asociací. Pořád záleží na vzdálenosti a chování jiných psů a lidí, takže to zatím rozhodně není neprůstřelná taktika. Ale je to nejlepší taktika, co máme.
I doma pak různé triky a hry nutí Bejlíčka přemýšlet a ovládat se. Tím ho zpomalí, unaví a zklidní.Takže pak všude nepobíhá jako odjištěná střela – jako v době když k nám přišel.

Přidali jsme povel / doporučení: relaxujeme, když chceme, aby odpočíval a nechal odpočívat i nás. Naučila jsem ho tak, že jsem mu vždycky při hlazení když ležel (ať už v pelíšku nebo jinde) říkala „relaxujeme s Bejlíčkem / hodnej Bejlíček“. Po nějaké době to začalo fungovat i jako verbální povel/doporučení: například když za mnou pořád chodí a chce se mazlit nebo jen tak na nějakou aktivitu čeká, tak řeknu relaxujeme a on si jde lehnout do pelíšku. Je to opravdu užitečný povel.
Nově jsem pro inspiraci koupila knížku 101 psích triků od Kyry Sundancové. Bejlíčka chceme učit 1-2 nové triky měsíčně, podle toho jak mu to půjde. Takže rozhodně budeme mít o zábavu postaráno.

 

1. rok s námi update:
Povely Bejlíčkovi jdou skvěle a dokonce už asi na 80% funguje, že když vidí psa na 8+ metrů, tak se rovnou otočí a jde si pro granulku! Pokud se však pes objeví znenadání nebo jde o psa černého nebo velkého typu vlčák nebo je tma nebo je pes na volno a sprintuje k nám, tak se jeho reaktivita ještě stále projeví v plné parádě a začne skákat, vrhat se, vrčet, štěkat.. až by si ho člověk mohl po zvuku splést s medvědem.
Klasické povely mu jdou skvěle, dokonce je schopen je plnit i v přítomnosti některých psů. To ale záleží na vzdálenosti a typu psa.

 


 

12. Očekává od nás fyzické tresty
Nevím v jaké fázi jeho života Bailyho někdo bil, ale je to na něm vidět. Když vezmeme vodítko určitým způsobem nebo se nad něj nakloníme určitým způsobem nebo jsme unavení, naštvaní a třeba mu v tomto rozpoložení chceme utřít packy nebo sundat košík. Vyštěkne nebo začne kňučet a přikrčí se, jako kdybychom ho mlátili. Tento bod se ani nedá označit v procentech.
Sami stále nacházíme situace, které si Bejlík takto vyloží. Vždycky mi je v těch situacích hrozně, i když vím, že vůbec nejsou o mě. Ale o jeho vnímání a minulých zkušenostech. Proto vždycky, když taková situace nastane, tak se zastavím a vnitřně se zklidním. Začnu se pomalu pohybovat, potichu na něj mluvit, sednu si k němu a začnu ho hladit nebo mu dám ňamku.
Tyhle momenty mi vždycky připomenou, že jsem vážně ráda, že už je u nás.

 

2. měsíc – update:
Podobné situace, kdy se Bejlík bojí, že mu něco uděláme se stále stávají, ale o trochu méně. Může jít třeba o rychlý pohyb vodítkem nad jeho hlavou na procházce nebo přetahovadlem, když si s ním hrajeme apod.  V takových chvílích se lehce přikrčil, ale pak se celkem rychle uvolnil, když zjistil, že ho fyzicky napadat samozřejmě nebudeme. Abychom zvýšili jeho frustrační toleranci, tak kdykoli zašustíme jednou konkrétní hračkou s hodně šustivým papírem uvnitř, tak dostává ňamku. Měníme vzdálenost od něj i hlasitost šustění. Na začátku z ní měl obrovský strach, po chvíli si ten zvuk spojil s tím, že dostane ňamku.. ale i tak záleží na intenzitě. Jakmile mu hračka přeletí nad hlavou a ještě k tomu zašustí, tak je to pro něj nesnesitelné – krčí se a/nebo utíká. Je to opravdu smutné se na to koukat.

 

3.-4. měsíc update:
Bejlík si na nás zvykl a tak se stává spíše velmi výjimečně, že se ještě lekne nějakého našeho pohybu. Už mu ani nevadí naklánění se nad něj, když mu oblékáme postroj. Samozřejmě stále si dáváme pozor a asi ještě nějakou dobu (možná na nějaké úrovni vždycky) budeme. Je vidět že nám věří že mu od nás nic nehrozí.

 

5.- 6. měsíc update:
Stále se Bejlík ještě někdy zarazí, zpozorní nebo odtáhne / zamrká když kolem něj někdy projdeme rychleji nebo kolem něj mávneme rukou. Neútočí na nás, ale je vidět, že se asi těžko dá zcela zapomenout na jeho minulost.

 

1. rok s námi update:
Po roce už můžu s radostí říct, že se jeho strachová reakce projeví jen zcela výjimečně a to pouze mírným odtažením nebo zamrkáním!

 

—-

Jak trestáme?
Určitě ne fyzicky, protože to absolutně neuznávám a nechci aby si mě Bejlík (po všem, čím prošel) spojil s něčím nepříjemným.
Jednou jsem viděla rozhovor s panem Desenským ve kterém popisoval následující postup, který na Bejlíka s verbální výstrahou „Aa“ aplikuji nejčastěji. Např.: Přivoláte psa a pes nepřijde. Tak ho místo agresivní konfrontace jemně přitáhnete za vodítko nebo obojek a až na místo na kterém jste chtěli aby byl a pak ho pochválíte. Ale jen vlažně, ne tolik jako kdyby povel poslechl. V podstatě ten povel bez agrese splníte s ním. 😊

Postup se mi moc líbí, protože tak nedojde ke konfrontaci a Bejlík si mě spojí s pozitivními událostmi a ještě se tak zvýší šance, že příště poslechne sám. Někdy když mi už opravdu dojdou nervy tak ho přivážu na krátké vodítko v kuchyni a odejdu na pár minut z místnosti. Když se zklidněná vrátím tak ho z vodítka odepnu a to je celý trest. On tam celou dobu sedí jako pěna. Na vodítko ho doma dávám jedině za tímto účelem.

Oba tresty fungují skvěle.
Nevěřím v nutnost dominance psa, ale věřím ve spolupráci, nápodobu a pozitivní motivaci pochvalou a ňamkami.
Výstrahu Aa používám nejčastěji když chci přerušit jeho chování například když čuchá k mrtvé myši apod., obvykle pak následuji s pokynem typu „k noze“ apod.
V mnoha situacích by bylo jednodušší na něj zařvat nebo ho dominantně zastrašit, ale nevěřím tomu, že by nám to pak nenarušilo vztah.
Snažím všechny problémy řešit bez fyzické agrese. Protože nechci aby byl náš vztah založen na strachu, ze kterého časem vyroste agrese proti mě. Agrese budí agresi a u týraných zvířat stonásobně.

 


 

 


 

13. Hra a hračky
Bejlík si první měsíc s ničím nehrál. Veterinář si při první návštěvě poklepal na čelo a řekl mi, že nemám čekat, že si vůdce smečky bude hrát s hračkami. No první měsíc si opravdu s ničím nehrál. Nejdříve si začal hrát s Kongem a až ke konci prvního měsíce si lehce začal hrát s tenisovým míčem a začal s aportem (což ho, pokud správně chápu naučila dobrovolnice v útulku). Místo tenisovým míčů jsem koupila různě skákací míče z pevné gumy, které zatím nerozkousal a rád si s nimi venku hraje, i když ho pořád rozrušují všechny pachy okolo, takže se na to soustředí jen pár minut. Doma si s námi vydrží hrát i déle a dokonce nám míček nebo míček z lana sám donese, aby nám naznačil, že si s námi chce hrát.

 

2. měsíc update:
Teprve v druhé polovině tohoto měsíce snad pochopil hru na přetahování. Do té doby vždy všechno pustil, když jsem se toho dotkla. Což je samozřejmě dobře ve všech ohledech, ale ne v této hře.
Při žádné hře nebo v žádné jiné okolnosti ani jednoho z nás nikdy úmyslně nekousl, když na nás někdy omylem dal lehce zuby (při hře nebo v rámci nadšení, že jde na procházku a snahy kousat vodítko), tak jsem všechno pustili a otočili se k němu zády. Jak zmiňuji v bodu 12. , ani hra s Bejlíkem není tak jednoduchá a na 100% příjemná záležitost (pro Bejlíka), zkušenosti z předešlého fyzického napadání lidmi jsou u něj bohužel dost patrné.

 

3. -4. měsíc update:
Bejlíkovi nejoblíbenější hry jsou (a asi vždy budou) ty, které zahrnují jídlo, kousání a čenichání. Například když ho musí dostat z Kongu nebo musí granule najít po bytě. Doma ho hra s tenisákem nebo přetahovadlem baví pár minut. Naštěstí jsme ho zkusili vypustit na oplocenou plochu (což je jediné místo vedle domova, kde mu sundaváme košík) tam si vedle samotného běhu užívá aport tenisáku i pět až deset minut. Když ho to přestane bavit, tak ho necháváme očuchávat a pak s ním trénujeme přivolání s ňamkami. Běhání na volno s tenisákem ho podle všeho baví asi stejně jako jezení. Což se asi dá čekat od pejska, který zažil to co Bejlík.

 

5. – 6. měsíc update:
Nejlepší hračka pro Bejlíčka je podle všeho šiška. O nic nemá takový zájem jako právě o ni. V porovnání se šiškou se tenisáku věnuje stále jen pár minut. Ale alespoň nám ho sám od sebe nosí.Dále ho baví hledání jídla, které s ním trénujeme / hrajeme od samého začátku. Krásně mu to jde i venku a někdy hledání ňamek skvěle odvede jeho pozornost od jiných psů.

 

1. rok s námi update:
Bejlíček si začal hrát s plyšáky!

 


 

 


 

1. rok s námi (diagnóza PTSD a separační úzkosti) – Závěr:

 

Potkali jsme se s nepředvídatelnými problémy, které nám pomohli řešit nejen odborníci, ale i chápající pejskaři. Bez kterých by to nešlo. Celá tato zkušenost byla určitě tou nejnáročnější na kterou jsem se musela za celý svůj život adaptovat. Bylo to (a někdy stále je) neskutečně náročné, ale i tak jsem hrozně ráda, že Bejlíčka máme doma a už nemusí dál trpět.
Celý tento pokrok by nebyl možný kdybych měla práci a tak je (teď už naštěstí byla) Bejlíčkova rehabilitace jedinou světlou stránkou nezaměstnanosti. Která díky přesměrování myšlenek a nutnosti sebevzdělávání zároveň pomáhala mému duševnímu zdraví.

 

Neříkám, že přizpůsobení se požadavkům na převýchovu, které Bejlík má bylo jednoduché. Jsou dny, kdy jsme z toho všeho hodně unavení.. Tu únavu zase kompenzují pokroky, které doma i venku vidíme a to nám dělá radost. Je pravda , že jsem na začátku z toho všeho byla i dost vystresovaná (když jsem zjistila, že mu padá plastový košík a čekali jsme na konzultaci s psí trenérkou) a proto jsem na něj ve stresujících situacích např.: když se k nám na 1-2m blížili psy na volno na něj šíleně ječela povel nech..  Což sice naštěstí zabralo, ale sama jsem se z toho necítila nejlíp. V tomto ohledu velice pomohla konzultace s trenérkou, následování pozitivního podmiňování když nám v přítomnosti jiných psů a dětí věnuje pozornost a v případě nepozornosti nebo psů na volno v okolí změna směru procházky.

Vedle pozitivního motivování, když je v klidu a když udělá něco dobře nám bylo vedle relaxačního hlazení dlouhými tahy doporučeno provádět i psí masáže (což mi jako masérce přišlo hodně zajímavé!), protože na něm viděla i cítila uloženou stresovou zátěž.

 

I díky naší zkušenosti s Bejlíkem jsme si o to více uvědomili, že problémový není pouze pes, ale spíše jeho okolí, které ho svým přístupem formuje – věnuje se mu, pozitivně ho motivuje a trénuje s ním nebo ho trestá, zanedbává a týrá. Oproti výchově a převýchově zanedbávaných a týraných dětí je práce s podobně postiženým psem jednodušší, ale i tak zabere týdny, měsíce a v některých případech (jako u lidí) i roky, a je i možné, že některé aspekty budou vyžadovat celoživotní pozornost.
Bejlíka milujeme a budeme se snažit udělat všechno pro to, aby se z něj stal více socializovaný pejsek. Jsme rozhodnuti se Bejlíkovi věnovat.

 

Já osobně nevidím rozdíl mezi lidmi, kteří prošli traumatem nebo mají duševní problémy (deprese, BAP, úzkost apod.) a nesocializovaným psem, který byl zanedbáván nebo týrán. Obě skupiny potřebují specifický přístup. Lidem může pomoci psychologie, psychoterapie a psychiatrie. Psům psí psychiatrie (používají se lidské léky, jak ty psychiatrické, tak jiné), kvalitní psí výcvik a psí rodiče, kteří to s ním nevzdávají.

 

Adopce Bejlíčka byla jednou z nejlepším věcí, kterou jsem kdy udělala!

 


 

Co by Vás mohlo zajímat:
První 3 týdny s Bejlíkem – našim prvním adoptovaným pejskem z útulku
Úspěchy našeho adoptovaného pejska Bailyho – 1. měsíc s námi
Úspěchy našeho adoptovaného pejska Bailyho – 2. měsíc s námi
Úspěchy našeho adoptovaného pejska Bailyho – 3.-4. měsíc s námi
Úspěchy našeho adoptovaného pejska Bailyho – 5. a 6. měsíc s námi – canine PTSD a diagnóza separační úzkosti
Co jsme od adopce pejska opravdu nečekali? (4. měsíc od adopce) 
Jak mě ovlivnila pandemie?

Aktuality z našeho života s Bejlíkem najdete na Bejlíkově insta: Terapie psího satana

 


Pro problémové / agresivní psy doporučuji veterináře psychologa MVDr. Alexandra Skácela – nejde o placenou spolupráci 
Dogplanet výchova, výcvik, socializace psů – Lucie Němečková –  nejde o placenou spolupráci 
Dogpower – Jakub Slavík – nejde o placenou spolupráci
Street dog výcvik psů – Petra Šatopletová – nejde o placenou spolupráci

Dále mi dost pomohly studie na témata PTSD a nesocializace z různých univerzit online a:
Youtube série Its Me or the Dog
kniha Restartujte svého psa od Pat Millerové
kniha Geniální psi od Briana Hare, Vanessa Woodsové; Pavla Housera
kniha Problémové chování psů od Iva Eichlera
kniha Hyperaktivní pes od Marii Hense
kniha 101 psích triků od Kyry Sundancové

Jsem diplomovaná Wellness specialistka (DiS.) v oboru Wellness-Balneo. Zakladatelka webu Zdraví posláním a autorka více než 200 článků. Masérka mimo oblast zdravotnictví. Instruktorka ZTV – Zdravotní Tělesné Výchovy (kompenzačně-rekondičního cvičení). Ambasadorka destigmatizace medical-wellness léčby duševních onemocnění a vlastník CAE (Certificate of Advanced English).

Kdo jsem jako Wellness specialistka?
Studovala jsem vyšší odbornou školu. Mezi mé předměty patřily: psychologie zdraví, well-being, anatomie, fyziologie, balneologie a fyzikální terapie, interkulturní komunikace, fitness, funkční vyšetření, výživa, lékařská problematika zdravotní tělesné výchovy, gymnastika, základy veřejného zdravotnictví, specifika saunování, sportovní masáž, baňkování, lávové kameny, tvorba wellness programů, základy první pomoci a další..
Studium jsem zakončila Absolventskou prací o zvládání patologického stresu a deprese medical-wellness metodami, kterou si můžete přečíst na těchto stránkách v rubrice E-kniha. Absolutorium se skládalo z obhájení Absolventské práce a zkoušek z Wellness a Biomedicíny a Anglického jazyka.

Oblasti odborného zájmu:
Wellness, prevence, regenerace, kompenzace a rekondice, psychologie zdraví (motivace, zvládání patologického stresu, seberozvoj aj.), medical-wellness přístup při zvládání patologického stresu, deprese, BAP a bolestí zad.

Odborná publikace:
Absolventská práce s názvem Distres a možnosti zvládání se zaměřením na 13 medical-wellness strategií v rámci zvládání patologické stresové zátěže a deprese.

Služby v Praze:
Wellness masáže (masáže mimo zdravotnictví),  ZTV (s prvky metody Balantes propojující prvky fyzioterapie, pilates, balančního cvičení a aktivního středu těla s psychorelaxací a vědomým pohybem, osobně k tomu navíc přidávám prvky jógy s technikami automasáže), tvorba a inovace wellness programů pro wellness centra, konzultace a přednášky o zdravém životním stylu, wellness-medical přístupech v rámci zvládání těžké stresové zátěže a deprese a další.

Kde nyní pracuji?
Masíruji v Kings Court 5* na Nám. Republiky.

Sociální sítě:
Facebook: Zdraví posláním, Wellness jóga, Wellness masáže (pokud jste u mne byli na masáži, tak zde můžete zanechat Vaši recenzi)
Instagram: wellness_specialistka_sylvie
Youtube: Zdraví posláním

Pokud máte zájem o spolupráci využijte kontaktní formulář nebo zdraviposlanim@seznam.cz

O autorovi Výpis článků Podpořte autora

2 Responses to “ Úspěchy našeho adoptovaného pejska Bailyho – 1. rok s námi (canine PTSD a separační úzkost) ”

  1. To je taaaak hezký! Bejlíčka sleduju co ho máte a jako pejskař jsem nadšená…. Z našeho Bernarda by Bejlíka asi trefilo, protože je to obří černý kavkazák, který si ještě neuvědomil, že už není štěnátko, takže kolem nových kámošů má tendenci skákat a šaškovat, aby je vyprovokoval ke hře. 😀 😀 😀 Ale taky na tom pracujem. 😀
    Moc gratuluju k pokrokům a těším se na další články.

Napsat komentář